Starohoří je označení pro jeden z nejstarších rudních revírů na Zlatohorsku. Předmětem památkové ochrany jsou povrchové projevy hornické činnosti (ústí štol, haldy, Velké pinky - propadliny v místě starých dobývek a komor, jámy s odvaly, zbytky objektů po úpravě rudy – haldy, vodní nádrže, zbytky základů budov, staré komunikace) a podzemní prostory dolu (štoly, chodby, komory, zbytky technického zařízení v podzemních prostorách dolu). V prostoru rudního revíru Starohoří je řada depresí, které jsou pozůstatkem po těžbě zlata. Výchoz ložiska, tzv. zlatého sloupu se nachází ve vrcholové části Příčného vrchu. Centrální část (Lange Pinge, Schäfer Pinge) byla původně těžena povrchově a nelze vyloučit její pravěké stáří (laténské období?). Hornické práce snad již z 11. století jsou reprezentovány šachticemi, jejichž relikty se dochovaly v jz. části propadliny Lange Pinge. Jedná se o úklonné šachtice ražené v navětralém rudním tělese paralelně s jeho úklonem a hlubokých jen několik metrů. Šachtice byly raženy s rozestupem šest metrů. Další těžební činnost, pravděpodobně ve 12.–14. století, probíhala z vertikálně ražených jam, situovaných v nadloží rudního tělesa. Tyto jámy byly raženy v řadách s rozestupem 15 až 20 m a umožňovaly těžbu z hloubek 10 až 20 m. V oblasti Starohoří se tento typ důlních děl zachoval v sv. části Lange Pinge. Intenzivní těžba zlata pokračovala na Starohoří od počátku 14. století a je doložena listinnými materiály. Těsně pod hřbetem Příčného vrchu vznikly v uvedeném století na ploše 350 x 400 m čtyři doly hluboké 60 m: „czu dem goltsmiden“ (Zlatník), „czu dem steine“ (Kámen), „czu dem vreien steine“ (Svobodný kámen) a „czu dem alten steine“ (Starý kámen). Přípovrchové dobývky uvedených dolů se v polovině 16. století propadly a vznikly propadliny nazývané Velké pinky. Směrem od sz. je to Lange Pinge (100 x 30 x 10 m), Schäfer Pinge (50 x 50 x 30 m), Mittel Pinge I. (60 x 40 x 25 m), Mittel Pinge II. (40 x 40 x 20 m) a Tiefe Pinge (20 x 20 x 20 m). Již ve 14. století byly některé z těchto dolů odvodňovány dědičnou štolou hlubokou 60 m, dnes označovanou jako I. dědičná štola. Její ústí, osazené nově kamenným portálem s mříží, je asi 275 m jz. od Velkých pinek. Tyto středověké doly a jejich odvaly překryly téměř všechny pozůstatky po starší těžbě. Na Starohoří je velice cenný mohutný důlní komplex, který zasahuje v podzemí až pod Velké pinky a který je označován jako Starý Hackelsberg, dosahující hloubky téměř 300 m. Ve 2. polovině 14. století byl revír na Starohoří podfárán další dědičnou štolou, dnes označovanou jako II. dědičná štola nebo také Stará Hackelsberská, a to v nadmořské výšce 780 m. Ústí II. dědičné štoly se nachází východojihovýchodně od kostela sv. Marty (vedle ústí II. dědičné štoly stojí nyní lovecká chata). Zářez štoly byl nově vyčištěn a osazen kamenným portálem s mříží. Tato 1 km dlouhá štola nepřímého průběhu, původně ručně sekaná, o šířce 90 až 120 cm a výšce 120 až 180 cm, odvodňovala celý komplex dolů na Starohoří. V 18. století patřil důl vratislavskému biskupství a byl činný pod označením Alt – und Hackelsberg. Důl byl opuštěn jako poslední na Zlatohorsku r. 1787. Neúspěšný pokus o jeho obnovu je zaznamenán v r. 1803. Lepších výsledků dosáhl až Höniger po r. 1844. V r. 1864 získal propůjčku důlních měr (Segengotteszeche a Freundschaftszeche), pokrývajících tento komplex, Moritz Richter z Vrbna. V letech 1954-1955 byla Stará Hackelsberská štola naposledy vyzmáhána pracovníky ČMPR, zaměřena a zmapována. V současné době, i když bylo dílo několikrát nafáráno z novodobých děl, je celý tento komplex nepřístupný. Po 300 m od ústí dochází zmíněná štola k jámě zvané Luderwinkel, hluboké asi 64 m. Po dalších cca 270 m chodby je k povrchu proražena větrací jáma Bergmeister, hluboká cca 96 m. Po dalších 50 m odbočuje k severoseverovýchodu 45 m dlouhá tzv. Černá chodba. Hlavní chodba dochází po 90 m pod třetí nejvýznamnější jámu, nazývanou Kunstschacht. Dnes zavalená Kunstschachta je dílo vystrojené v 19. století, které sloužilo k dopravě horníků i těžbě rud. Její hloubka je cca 160 m. Prvních 40 m je téměř kolmých a zavalených výdřevou. Od Kunstschachty je hlavní chodba ražena v tektonické poruše směru severovýchod – jihozápad se sklonem k jihovýchodu, zvané Stollengang. Asi po 40 m se nachází první odbočky směřující do hlavních dobývek. Vpravo zpřístupňuje chodba několik dovrchních zavalených komor. Na starých mapách je tato větev propojena s dále ležící Studenou chodbou (Kaltenstollen), která je dnes zavalená. Odbočka vlevo ústí po několika metrech do asi 50 m dlouhé komory nazývané „Velký sál barevných kovů“. Jedná se o jednu z největších známých podzemních prostor tohoto důlního systému (sál je propojen s níže položenou novodobou štolou Mír slepým komínem). O pár metrů dále odbočuje z hlavní chodby opět vlevo úzká chodbička, vedoucí do tzv. „Malého sálu barevných kovů“ s několika dílčími komorami a krápníkovou výzdobou tvořenou především glockeritem. Pár metrů za touto odbočkou je hlavní chodba přerušena propadlou dobývkou, která je nejhlubším a nejrozsáhlejším hloubením dolu (důlní a vrtnou činností v novodobé štole Mír došlo k odvodnění celého hloubení a k jeho zpřístupnění po téměř 300 letech). Hloubení je tvořeno systémem navzájem propojených, pod sebou ležících komor. Ve spodní části hloubení byla objevena prudce se svažující chodba se zbytky dřevěného potrubí čerpadla ze 17. století. Celý prostor hloubení se nachází pod úrovní dědičné štoly, stěny a stropy jsou pokryty limonitovými krápníky, někdy i limonitovými sítěmi, připomínajícími pavučiny. Za tímto velkým propadlým hloubením se nacházel hlavní kříž, dnes také propadlý, k němuž je možné dospět chodbou z „Malého sálu barevných kovů“. Vpravo, k jihovýchodu, odbočuje Studená chodba (Kaltenstollen), která se na svém konci rozdvojuje. K severovýchodu pokračuje chodba nazývaná Dlouhá štola (Lange Stollen), dnes propadlá do novodobých dobývek. Hlavní chodba pak pokračuje k severoseverozápadu. Všechny výše popisované dobývky vznikly těžbou zrudnění vázaného na dvě paralelní poruchy nazývané Protilehlá žíla (Gegentrumgang) a Studená žíla (Kaltengang). Největší zrudnění, v místě hloubení, je na křížení tohoto poruchového systému s dalším systémem nazývaným Hauptkluft. Z hlavní chodby, pokračující k severozápadu, vybíhá několik chodbic. Asi po 90 m prochází hlavní chodba menší dobývkou nazývanou „Malá pyritová dobývka“. Jde o částečně zřícený nadlom s četnými dřevěnými povaly. Z „Malé pyritové dobývky“ vede hlavní chodba, i několik výše položených chodbiček, do velké dobývky nazývané „Velká pyritová dobývka“. Jde o rozsáhlý komplex komor s několika úrovněmi do výše 50 m nad hlavní chodbu. Komory jsou vyzdobeny všemi typy limonitových krápníků, od brčkových až po kaskády. Mezi Velkou a Malou pyritovou dobývkou byly rudy těženy i pod úrovní hlavní chodby, vstupy do tohoto hloubení se nepovedlo nalézt. Prostor od povrchu, případně ode dna Velkých pinek, po výše uvedené komory (asi 100 až 150 m) je nepřístupný. Lze předpokládat, že je celý protkán spletí chodeb a komor z období převážně 14.–15. století. Co se týká zachovaného technického zařízení v podzemí, jedná se o velké množství dřevěných povalů, žebříků, korýtek. V hloubení, situovaném v hloubce 96 m pod úrovní II. dědičné štoly se nachází zbytky vodotěžního zařízení ze 17. století. Povrchový areál Starohoří zaujímá plochu 258387,25 m2 a lze jej bez nadsázky označit i za velmi významnou a dosud neprozkoumanou archeologickou lokalitu montánního charakteru. V prostoru důlního pole, mezi Kunstschachtou a Schäfer Pinge, byl nalezen jen 10 cm pod povrchem terénu keramický materiál datovaný do přelomu 15.–16. století. Kromě toho zde bylo terénním nedestruktivním průzkumem nalezeno 18 kamenných základů blíže nespecifikovaných objektů, 4 vodní nádrže a několik hald po úpravě rud. Lokalita je porostlá především smrkovým lesem.