přádelna firmy Karl Bienert jun.

Areál se nachází v západní části obce. Poloostrov dnešního továrního areálu je vymezený říčkou Smědou a Hájeným potokem a je přístupný místní komunikací odbočující z hlavní silnice na začátku obce. Komunikace přechází Smědou po mostě s jedním kamenným pilířem a novodobou mostovkou z pražců a dále prochází celým areálem směrem k východu. Ze strany vodotečí je poloostrov ohraničen vysokými kamennými zdmi z masivního žulového lomového kamene. Za mostem leží vrátnice, přilepená na budovu odpadové přádelny s turbínovým domkem, strojovnou a kotelnou (č. p. 295, st. p. č. 385/1). Z jihovýchodní strany na přádelnu navazují přístavby trhárny bavlny a opodál na st. p. č. 385/3 novodobá skladovací hala. Dvůr s komunikací proti přádelně uzavírá administrativní budova (č. p. 301, st. p. č. 385/2) a na její severozápadní straně novodobá hala (na břehu Hájeného potoka). Severozápadní okraj proti vrátnici tvoří budova pomocných provozů s přilehlým komínovým tělesem (bez č. p., st. p. č. 384). Pozemek nad budovou tvoří klín na soutoku Smědé a Hájeného potoka s torzem dobového kovového oplocení na vysokých nábřežních zdech. Vodní dílo je rovněž dochováno (není navrhováno k památkové ochraně, neboť je ve vlastnictví jiné osoby). Náhon odbočuje ze Smědé východně od továrního areálu pod širokým jezem z kamenným žulovým prahem o délce 11, 8 m. Náhon na pravém břehu má p. č. 2140/1 a je zděný o vnitřní šířce 1,7 m. Pod jezem jsou obnovená stavidla a stavidla jalového přepadu s kovovým rámem a dřevěnými okenicemi. Přívod vody je dnes ukončen na p. p. č. 2139 při objektu č. p. 79, kde pohání malou vodní elektrárnu, původně zde byl vodní zámek s jalovým přepadem. Poloostrov dnešního továrního areálu vymezený říčkou Smědou a Hájeným potokem byl přístupný po mostní konstrukci s jedním pilířem a využívaný až do 20. století jako komunikace do horní části obce. Mapou stabilního katastru z r. 1843 je zde zachycena pouze budova ze spalného materiálu ve východní části pozemku p. č. 1170 (měla st. p. č. 236) – tj. na místě severovýchodního rohu dnešní budovy pomocných provozů, skladovací haly a přilehlého komínového tělesa. Část této stavby je dochována v suterénu. Jedná se o valeně klenuté sklepy z masivního žulového lomového kamene, které jsou přístupné venkovním kamenným schodištěm. V r. 1852 zde byla Ignatzem Lange postavena přádelna vigoňové příze. Dokončení továrny k uvedenému datu potvrzují i opisy z vodních knih, podle kterých bylo vodoprávní povolení ke stavbě vodního díla vydáno Okresní úřadem ve Frýdlantu již 3. 10. 1851 (žádost Ignaze Lange z č. p. 15 v Bílém Potoce z 29. 3. 1851). Jez měl od té doby konstantní šířku 11,37 m v koruně, vpouštěcí stavidlo šířku 1,06 m a výšku 1,13 m. Od počátku zde byl osazen i cejch – normativní značka. Byl umístěn na skále na levém břehu náhonu na zahradě náležící k domu č. p. 79. Podrobným zápisem z vodní knihy je zmíněna plánová dokumentace k přádelně a situační plán vodního díla, který řešil dvě konstrukce jezů a další podrobnosti. Následně však továrnu koupil C. Körner a upravil ji na přádelnu bavlny a v r. 1860 se dostala do majetku f. Gebrüder Cordella (bratři Jan, Safir a Alexandr). A. Anschiringer areál popisuje následovně. Skládal se z hlavní a obytné budovy. Vyobrazením je výrobní budova zachycena jako třípodlažní se sedlovou střechou prosvětlenou pásovým vikýřem. Fasáda je členěná pouze vícetabulkovými okny. Obdobně vypadá obytná dvoupodlažní stavba. U přádelny je přístavba lednice pro vodní kolo s vysokou sedlovou střechou, strojovna s nízkou sedlovou střechou a těsně vedle ní vysoké komínové těleso. Fasády přístaveb zřejmě byly členěné cihelnými záklenky nad okny a lizénami. Z pohonné jednotky je kupodivu uváděna turbína o výkonu 30 HP (ze všech pozdějších zpráv však vyplývá existence vodního kola) a parní stroj o výkonu 15 HP. Ze strojů je uváděn jeden rozvlákňovač, 29 mykacích strojů, spreedingmaschine, 2 napínací lisy, 8 Spulbänke, 12 spřádacích strojů s 5000 vřeteny a 18 motáků. Stroje byly převážně od anglické firmy Platt Brothers & Co. z Oldhamu, pouze rozvlákňovač pocházel od strojírny Tanvaldské přádelny bavlny a 10 mykacích strojů bylo vyrobeno ve strojírně Eduarda Priebsche v Desné - Tiefenbachu. K 23. 6. 1874 je uváděn opisech z vodní knihy požár přádelny. V blíže neurčené době byl majitelem Wenzel Wondrak, následně Karl Bienert a od r. 1910 Emil Bienert. Údajně v r. 1882 měla být provedena Karlem Bienertem přestavba na mechanickou tkalcovnu vlny dle plánů frýdlantského stavitele Josefa Niessera. Podoba staršího objektu je patrná z dochovaného plánu z r. 1892 na osvětlení továrního areálu od pražské firmy Waldeck & Wagner. Půdorys hlavní budovy byl zhruba totožný s dnešním. Při návodní straně byla zděná lednice s vodním kolem a při štítové stěně stejně jako dnes parní strojovna a kotelna. Z plánu je patrné zpřevodování pohonu od vodního kola, přes paleční kolo s rovnoběžnou transmisí na kolmo vedenou transmisi pohánějící jednotlivé stroje. Na transmisi byl napojen i parní stroj a dynamo na osvětlení. Členění stavby bylo dáno umístěním schodiště na severní straně. Pouze přízemí bylo rozdělené podélně na tři části – trhárnu, menší místnost a sál se selfaktory. V dalších dvou podlažích byl pouze jeden velký sál. Z r. 1893 je dochován podrobný výkres litinového sloupu podpírajícího železobetonovou stropní konstrukci stavby od liberecké strojírny a železárny Felix Billig. Z r. 1902 pocházejí plány na přebudování hlavního transmisního pohonu továrny od f. Ferdinand Zelsmann, Erste Oberwittigthaler Eisengiesserei u. Maschinenfabrik Mildeneichen (Raspenava – Luh). Třípodlažní stavba byla završená nízkou sedlovou střechou. Stropní železobetonové konstrukce byly podpírány litinovými sloupy přes podélné dřevěné trámy. Přízemí mělo tehdy již pouze jednu prostoru označenou jako mykací sál. Strojovna měla být otevřená do kotelny. Převod z vodního kola byl vyřešen kolmou hlavní hřídelí, na kterou kolmo navazovala setrvačníková hřídel parní stroje a rovnoběžně hřídel ve strojovně a kotelně. Ve strojovně bylo umístěno i dynamo. Převod do dalších podlaží zajišťovaly řemenice, pohánějící hřídele pod stropy, zavěšené na litinových konzolách.