Lokalita se nachází asi 3 km jižně od Břeclavi v prostoru lužních lesů nad soutokem Moravy s Dyjí. K jejímu poznání přispěl především archeologický výzkum, který zde provádí od roku 1958 Ústav archeologie a muzeologie Filozofické fakulty Masarykovy Univerzity v Brně. Archeologickým výzkumem byly zjištěny rozptýlené nálezy z různých období pravěku, především však bylo prokázáno soustavné osídlení od dob slovanské expanze (6. století) až do první poloviny 10. století n. l. Hradiště bylo vybudováno až na počátku 9. století, jde o nížinný typ oválného tvaru. Jedná se o jedno z největších raně středověkých opevnění ve střední Evropě. Dobře viditelný val je pozůstatkem hradby skořepinové konstrukce, široké původně 5,7 m až 6,5 m, a sestávající z čelní kamenné zdi, z hlinitého násypu a z vnitřní dřevěné stěny, z fošen opírajících se o dvojice kůlů vzdálené navzájem 1,5 m až 2 m. Násyp hradby byl vysoký 4 m; s dřevěnou předprsní dosahovalo opevnění výšky 6 m. Za nejvýznamnější objev na Pohansku je považován velmožský dvorec, který byl prozkoumán v severozápadní části hradiska. Byl to pravoúhlý sídlištní útvar o rozloze téměř 1 ha obehnaný dřevěnou palisádou, budovanou ve dvou fázích v 9. století. Uvnitř dvorce byl rozlišen sakrální okrsek s kostelem a pohřebištěm, obytná část velmože s jednoprostorovými i víceprostorovými domy na kamenných a maltových podezdívkách, hospodářská část s ohradami pro dobytek, chlévy, stodolami, sýpkami atd. (přes 50 objektů). Kostel, postavený ve zvláštní ohradě u dvorce, patřil podle zachovaných základů k typu jednolodních staveb (délka 18,65 m, šířka 7,2 m) s odsazenou půlkruhovou apsidou a s téměř čtercovitým nartexem; na jihovýchodní straně přiléhal k lodi čtvercovitý přístavek. Chrám byl zbudován z importovaného lomového kamene spojovaného vápennou maltou. Stěny byly omítnuté a obílené, uvnitř byly i barevné fresky. Založení kostela lze spojovat se starší fází dvorce, tj. s dobou před polovinou 9. století. Zanikl nejpozději kolem poloviny 10. století, přičemž sakrální funkci mohl ztratit již dříve. Byl to zřejmě tzv. vlastnický kostel. V okolí kostela byl bohatý hřbitov. Pohřbívalo na něm společenství sídlící v dvorci od počátku 9. století do poloviny 10. století. Ve 407 hrobech byly nalezeny 4 meče, 8 seker, 32 ostruh a 46 zlatých a stříbrných šperků byzantsko-orientálního rázu. Skutečnost, že mezi hroby dospělých je podstatně vyšší procento hrobů mužských, svědčí o neobvyklém složení obyvatel dvorce daném patrně přítomností vojenské družiny. Rozsáhlé velkomoravské sídlištní areály a menší pohřebiště byla kromě dvorce prozkoumána na různých místech uvnitř hradiska i na předhradí. Řemeslnické sídliště v severovýchodní části hradiska (v bývalé lesní školce asi 100 m východně od výzkumu velmožského dvorce) bylo zkoumáno na ploše více než 2 ha, aniž byly zachyceny jeho okraje (260 velkomoravských objektů). Počátky celého sídliště lze klást do 1. pol. 9. století. Severovýchodní předhradí zaujímalo ledvinovitou plochu (2,5 ha) zvedající se asi 1,5 m nad inundaci (prozkoumáno 103 velkomoravských sídlištních objektů). Žlábek a kamenná destrukce na okraji terénní vlny svědčí, že bylo původně ohrazeno palisádou. Velkomoravský sídlištní areál jižního předhradí byl prozkoumán v trase budovaného kanálu záchranným způsobem na ploše 9 ha sondou 100 m širokou. Okraj osídlení byl zachycen pouze na východní straně, jinde byl sondou prozkoumán jen výřez z osídlené plochy. Celkem bylo zachráněno 436 sídlištních objektů, z nichž téměř čtvrtinu tvořily obytné zemnice s kamennou pecí v rohu. Další objekty měly charakter hospodářský a výrobní. Mimo bohatý kostelní hřbitov se ojedinělé hroby a drobná pohřebiště s 10 až 30 hroby nacházela přímo mezi sídlištními objekty ve všech zmíněných velkomoravských sídlištních areálech. Na hradišti a na severovýchodním předhradí bylo celkem 184 hrobů. Na jižním předhradí bylo přes 200 hrobů. V areálu hradiště bylo prokopáno také časně slovanské a starohradištní žárové pohřebiště. Časně slovanské a starohradištní osídlení (6. až 8. století) bylo zachyceno na dvou místech v severní části hradiska (79 sídlištních objektů). Šlo patrně o zemědělskou osadu shlukového typu rozčleněnou v jednotlivé dvory. Dějiny výzkumu Pohansko u Břeclavi bylo jako archeologická lokalita v literatuře poprvé zmíněno již na konci 19. století (D´Elvert 1892, 27) a do povědomí širší odborné veřejnosti vstoupilo na základě syntetického díla I. L. Červinky (Červinka 1928) „Slované na Moravě a říše velkomoravská“. Systematické bádání zde započalo v roce 1958, kdy se na Pohansku rozběhl archeologický výzkum organizovaný Ústavem archeologie a muzeologie Filozofické fakulty Masarykovy Univerzity (dříve Prehistorický ústav, Katedra prehistorie, Katedra archeologie a muzeologie). Terénní práce měly být zahájeny na jaře 1959 a systematicky od samého počátku. Celá lokalita byla podrobně geodeticky zaměřena, byl vyhotoven výškopisný plán, stanovena základní čtvercová síť a její číslování, které je v nezměněné podobě využíváno intenzivně i dnes (Dostál 1970c, 1978, 1980, 1988, 1992; Illáš 2013; Kalousek et al. 1977-1978). Každý čtverec, odkrytý hrob, objekt či jiná zajímavá situace byla pečlivě dokumentována kresebně, fotograficky a popisem. Vše bylo archivováno a zachováváno v duplikátech. Tímto způsobem byl výzkum dokumentován více než 40 let a byla prozkoumána celková plocha větší než 12 ha. První výzkum byl zaměřen na největší koncentraci malt a omítek v severozápadní části hradiska. Na odkryté ploše se postupně podařilo prozkoumat základy kamenné stavby, kostela i s pohřebištěm okolo (Kalousek 1971; Kostelníková 1980). Kostel byl stavěn ve třech etapách z kamenů spojovaných maltou, vnitřek byl omítnut a vymalován ornamentální malbou. Nejstarší je jednoduchá loď s apsidou, později byl rozšířen o nartex a poslední stavební činnost představuje přístavek na jihovýchodě, snad vížka – zvonice, skevofylakion (Dostál - Kalousek - Macháček 2008; Illáš 2013; Kalousek 1961). Plocha výzkumu byla rozšiřována, a tak byl odkryt a zcela prozkoumán i tzv. velmožský dvorec, sídlo správce, vládce a jeho nejbližších, postupně přestavěný a rozšířený ve dvou fázích. Jeho tvar, uspořádání budov a návaznost na kostel je velmi blízký franckým, a především otonským falcím, občasným sídlům panovníků (Dostál 1969, 1970a, 1975; Macháček 2001a, 2005, 2007, 2010). Současně s odkryvem kostela a velmožského dvorce byly zahájeny výzkumy na severním předhradí, na tzv. žárovém pohřebišti, v lesní školce, na destrukci opevnění a na jižním předhradí. Výzkumy v šedesátých letech se dotkly prakticky všech dostupných ploch Pohanska a pokračováno bylo i v sedmdesátých letech. Výzkumy uvnitř hradiska bylo zjištěno intenzivní osídlení z 9. století, ale i doklady staršího osídlení a pohřbívání ze 7. a 8. století (Dostál 1982, 1985, 1987b, 1987c; Macháček 1993, 1994). V prostoru lesní školky byl prozkoumán areál s doklady kovodělných, textilních a jiných řemesel (Březinová - Přichystalová 2014; Dostál 1986, 1987a, 1990, 1993; Macháček 2002; Macháček - Gregerová - et al. 2007). Plochy předhradí byly zkoumány systematickým, ale i záchranným výzkumem. Ve druhé polovině 70. let byla vodohospodářskými úpravami zasažena plocha jihozápadního předhradí a následný záchranný výzkum odkryl přes čtyři stovky sídlištních objektů a přes dvě stovky hrobů. Odkryvy pokračovaly v 1. polovině 90. let v severozápadní části předhradí menším systematickým výzkumem (Vignatiová 1992, 1993, 1994a, 1994b, 1995, 1996). Severovýchodní předhradí bylo nejprve zkoumáno záchranným výzkumem na ploše plánované výstavby budovy expedice. Nejvíce plochy však bylo prozkoumáno až v 70. letech a mezi lety 2008 až 2020 novými výzkumy spojenými s odkryvem druhého kostela, pohřebiště a sídlištní plochy (Ćáp et al. 2012; Dostál 1970b; Macháček et al. 2021; Macháček et al. 2016). Vedle plošných výzkumů vnitřní osídlené plochy byla zkoumána i destrukce hradby, val a brány. Ačkoliv je více než polovina z celkové dvoukilometrové délky destrukce zakrytá asfaltovou lesní komunikací a část byla zničena výstavbou zámečku na počátku 19. století, stále zůstává k prozkoumání téměř kilometr. První výzkumy byly zahájeny v roce 1961 a s menšími či většími přestávkami pokračují dodnes. Postupně se tak podařilo prozkoumat 60 metrů destrukce na čtyřech přístupných místech a zjistit postupně základní konstrukci hradby a zajímavé konstrukční detaily (Dostál 1979, 1984; Dresler 2011; Weber 1969). S rozvojem archeologie a rozšiřující se spolupráci s přírodovědnými obory byly do systému zapojovány nejrůznější nové metody, především nedestruktivní geofyzikální průzkum, paleobotanika, paleozoologie atd (Doláková in prep.; Doláková et al. 2020; Doláková - Roszková - Přichystal 2010; Doláková - Rozsková 2006; Dresler et al. 2022; Dreslerová 2009, in prep.; Dreslerová - Hajnalová - Macháček 2013; Křivánek 2005; Macháček - Doláková - et al. 2007; Milo 2020; Milo - Dresler - Macháček 2011; Milo et al. 2022; Nehyba et al. 2020; Opravil 1966, 1985a, 1985b, 2000; Prišťáková - Milo 2021; Uhlířová et al. 2012; Voňka 1985).