Dům inženýrů čp. 84 (Ingenieurs Haus, Genie Gebäude), nazývaný rovněž jako ženijní budova, dnes Ústav sociální péče, náleží k nejstarším terezínským erárním stavbám. Přesněji řečeno jde o vůbec první stavbu v rámci vnitřního prostoru pevnosti. Stavba dominuje západní frontě terezínského centrálního náměstí. Jedná se o zděnou, čtyřkřídlou (křídla obemykají nádvoří), částečně podsklepenou, dvoupatrovou stavbu na obdélném půdorysu. Svými půdorysnými rozměry tvoří objekt samostatný blok v rámci urbanizmu města. Členění uličních, hladce omítnutých, fasád (původně byly plochy od tektoniky odlišeny hrubě strukturovanou omítkou) je řešeno horizontálně mírně předsazeným soklem - prolomeným v místech suterénu úzkými obdélnými okny -, pásovými mezipatrovými římsami (lemovanými po obou stranách mírně oblounovými pásky) a profilovanou korunní římsou. Vertikálně fasádu člení okenní otvory – vstupní východní i západní fasáda 19 os, severní a jižní 27 os -, lemované prostými šambránami, resp. kamennými ostěními, lemovanými po vnějším obvodu úzkými páskami. Na severním (7. a 8. osa) a západním (6., 7., 8., 9., 12., 14. a 15. osa) křídle jsou dochovány původní kované mříže. Nároží stavby jsou zvýrazněna rustikovými lizénami. Středovou osu přízemí východního křídla zaujímá vjezd vymezený pískovcovým půlkruhovým kvádrovaným portálem s toskánskými plochými pilastry vynášejícími kladí. Dvorní fasády jsou rovněž členěny soklem, mezipatrovými římsami a korunní římsou. Okenní otvory v patrech opět lemují ostění s obvodovými páskami (totéž u sklepních okének). Na východním, severním a jižním průčelí jsou v přízemí patrné zazděné arkády s rustikovými pilíři a pásovými obloukovými archivoltami dosedajícími na prosté pásy náběžních říms. Archivolty jsou ve vrcholu zvýrazněny lichoběžnými klenáky. Na západním průčelí člení větší část plochy přízemí pásová rustika. Omítka nádvorních fasád je dvojí struktury – hladká tektonika, hrubě strukturovaná plocha. Křídla kryjí sedlové střechy. Střešní krytinou jsou bobrovky. Střešní roviny směrem do veřejného prostoru jsou pročleněny novodobými vikýři tvaru volských ok; střešní roviny do nádvoří jsou opatřeny novodobými střešními okny a v osách valbovými vikýři. V ose východního křídla nad střechu vystupuje hranol věžičky. Průjezdem klenutým plackovými klenbami se vstupuje do prostoru obdélného nádvoří. Zřejmě z původní výbavy nádvoří se dodnes dochovaly zděné, v půdorysu trojúhelné, kašny v severo– a jihovýchodním koutu budovy a šestiboká studna, vyzděná z pískovcových štuků, ve středu nádvoří. Na dobovém stavebním plánu přízemí domu z roku 1781 (VHA Praha II L-E II 6) nejsou kašny zachyceny. Zhruba v jejich místech byla plánována vnější schodiště; vyloučit však a priori nelze změnu projektu. Bez bližšího stavebně historického průzkumu není proto možné říci, zda jde o původní součást objektu nebo o mladší záležitost. Pro období konce 18. století by snad mohlo svědčit jejich architektonické pojetí. Nádvoří bylo zcela nově doplněno o dřevěnou stavbu altánu. Při západním křídle se nachází dvojice užitkových (provozních) přístřešků. Plocha nádvoří je zčásti zadlážděna kamennými dlažbami (žula, pískovec a čedič), zčásti je tvořena zelenými plochami.