Finální plánová dokumentace pochází z června následujícího roku a během pouhého roku byla budova úspěšně dokončena. Průběh stavby dokumentuje unikátní fotoalbum, uložené ve složce domu čp. 121-IV na Magistrátu města Liberce. Stavební práce včetně nosného železobetonového skeletu provedla liberecká filiálka prestižní vídeňské firmy Ed. Ast, Stroner & Co., která se musela potýkat s řadou obtíží. Např. kvůli problematickému podloží a svedení Harcovského potoka do podzemí, musela být část domu vybudována na 820 čtyřmetrových pilotech z jedlového dřeva, nesoucích základový železobetonový rošt. Přízemí obsahovalo prodejní plochy (nacházelo se zde 14 různých obchodů), první patro bylo využíváno pro provoz pojišťovny a zbylá kromě dvou posledních sloužila k bydlení. Ústředním prostorem osmipodlažního domu byl Lichthof (světlý dvůr), rozsáhlý, provzdušněný centrální prostor krytý mohutným nadsvětlíkem, do nějž ústily čtyři pasáže a jednotlivá podlaží spojovaly dvě schodišťové „věže. Protože byla první liberecká výšková budova ve vztahu k drobné okolní zástavbě naddimenzována, Foehr se pokusil o její optické snížení terasovitým odstupňováním posledních dvou obytných pater. Současně se mu podařilo potlačit výrazně monoblokový charakter objektu využitím expresivně zaoblených nároží vtažených do těla stavby, čímž poměrně úspěšně vyvolal dojem, že postranní křídla jsou samostatnými budovami. Přísně symetrické hlavní průčelí i obě boční křídla jsou horizontálně členěna do sedmi okenních pásů, spočívajících na subtilním parteru, vyhrazeném pro obchodní účely. Obchodní a obytnou část odděluje barevně odlišené patro s trojdílnými okny využívané pojišťovnou, přičemž stejný okrový tón je použit i v případě posledních dvou stupňovitých pater (administrativního a půdního) s předsazenými terasami. Do náměstí se palác obrací rozložitým průčelím, zabírajícím šíři celého bloku, které vrcholí schodišťovými věžemi s výtahy, před kterými je předsazeno půdní patro. To je rytmizované jednoduchými meziokenními pilastry, mezi nimiž se původně nacházel nápis Donauhof. S konkávně probraným nárožím posledního patra kontrastují konvexní stupňovitá nároží zbytku domu, která dynamizují jinak poměrně těžkopádnou budovu. Základní komunikační páteř přízemí tvořily čtyři pasáže ústící do ústřední dvorany, kolem kterých byly řazeny jednotlivé obchody. Přístup do administrativní a obytné části zprostředkovávaly schodišťové „věže“ s elegantním segmentovým schodištěm, výtahy a prostší trojramenné schodiště, situované uprostřed křídla, obraceného do Fügnerovy ulice, rovněž vybavené výtahem. Segmentová schodiště vykazují značnou podobnost se schodištěm takřka současně budovaného paláce Morava v Brně od Ernsta (Arnošta) Wiesnera (1926-29), ale postrádají jeho lehkost a eleganci. Pozdější osudy paláce Dunaj nebyly příliš šťastné. Po roce 1948 se stal sídlem libereckých Energetických rozvodných závodů a v přízemí byla v na sklonku 50. let otevřena samoobsluha (1958). Centrální nádvoří bylo zprvu využíváno pro výstavní účely (např. výstava Nástup ke zvýšené dopravní bezpečnosti v roce 1951), aby jeho osud posléze zpečetila přestavba na dodnes funkční velkoprodejnu potravin, zabírající celé přízemí provedená v letech 1962-64.