Památka je tvořena soklovou architekturou a vrcholovou sochou přibližně životní velikosti. Soklová architektura čtyřbokého půdorysu je zhotovena z hrubozrnného pískovce načervenalé barvy. Je složena ze tří částí: lehce rozšířené patky čtvercového půdorysu s obvodovou profilací, hranolového dříku a vrcholové krycí desky s profilovanou obvodovou římsou. Na všech stranách dříku jsou v jednoduchém žlábku vysekána obdélná zrcadla, z bočních stran s konkávně prohnutými rohy, z přední a zadní strany s konvexně vyklenutými horními a dolními liniemi. Je možné, že plochy zrcadel nesly původně nápisy, v současnosti však žádné stopy po nich nejsou, patrné vlivem degradace povrchu v minulosti, dochovány. V plochách dříku jsou dochovány dílčí pozůstatky vápenných nátěrů mladšího data překrývající starší vysprávky a poškozen. Pod sochou světce je osazen ještě jednoduchý nástavec soklu, zhotovený z barevně odlišného šedavého hrubozrnného pískovce. Vrcholová keramická (terakota) socha představuje ve zjednodušeném klasicizujícím pojetí stojícího světce v lehkém kontrapostu a v klasickém ikonografickém postoji, tj. v oděvu římského vojáka v helmici s chocholem, který v pravé ruce drží praporec korouhve a v levé vědro, z níž vylévá vodu na hořící dům u nohy. Hledí přilby je opatřeno jednoduchým vlnovkovitým rytým dekorem Na boční stěně domku je rytá značka „l j z (--)“; patrně jde o značku zhotovitelské, ale zatím neurčené keramické dílny (prokazatelně však nejde o dílo továrny L&C Hardmuth v sousedních Podbořanech činné od r. 1895). Restaurátorský průzkum povrchových úprav vrcholové sochy identifikoval stratigrafii pozůstatků povrchových úprav, z nichž nejdochovalejší je vrstva vápenného nátěru cihlového odstínu imitujícího terakotu. Tato vrstva po sejmutí několika novodobých vrchních nátěrů byla přiznána a retušována v rámci komplexního restaurátorského zásahu v průběhu roku 2019. Barva keramického střepu je blízká místní surovině, která se zde těžila až do r. 1919. Dle svědectví pamětníků byly okolo památky ještě kamenné patníky s plůtkem, relikty těchto patníků při likvidaci betonové plochy po obvodu památky však v terénu nalezeny nebyly. Je zřejmé, že současný vzhled a stav památky je výsledkem nejméně dvou vývojových etap. Ze starší etapy, zřejmě 2. poloviny 18. století, pochází soklová architektura, zatímco keramická vrcholová socha pochází až z období závěru 19. století. Dochovaný soupis náboženských soch a kaplí farnosti Buškovice z r. 1835 na teritoriu obce vedle většího počtu dne již většinou zaniklých drobných památek žádnou sochu sv. Floriána nezmiňuje; nelze tedy vyloučit, že pro tuto sochu byl druhotně využit starší podstavec památky jiné. Přes pozdější modifikaci však vrcholová socha představuje zajímavý příklad keramické světecké sochy opatřené značkou zatím neidentifikované keramické dílny.