Návštěvník přicházející od zámku při cestě roklí nejprve narazil na poustevnu v podobě uměle vybudované jeskyně z roku 1785, v jejímž interiéru byl krb i nábytek. Uplatňoval se zde princip kontrastu mezi zdánlivě opuštěným a chátrajícím exteriérem a útulným interiérem. Z poustevny se návštěvníkovi nabízel výhled na dřevěný kostelík situovaný na horní hraně rokle. Následně návštěvník procházel podzemní, přibližně čtyřicet metrů dlouhou chodbou. Na samotném konci rokle pak došel k umělému skalnímu masivu, do něhož byla roku 1786 vyhloubena hrobka. Klenutý, neosvětlený prostor, jehož interiérem protéká potůček, měl v návštěvníkovi vzbudit pocity tajemna. Mysteriózní atmosféru doplňuje mohutný kamenný sarkofág, dekorovaný reliéfy lvích hlav a sfingy symbolizující záhadnost. Sepulkrálně laděné završení cesty roklí mělo návštěvníky přivést na myšlenku své vlastní konečnosti. Tento pocit umocňovala dřevěná nápisová tabulka, umístěná původně u sarkofágu.