Doksy – městský hřbitov, ve staré části pod stromy. Švédská, červená žula. Náhrobek z roku 1906. Na náhrobníkové desce vytesán německý nápis: „Emilie Bennewitz / geb. 20. April 1834 / gest. 24. Dezember 1906 / Anton Bennewitz / Direktor des Prager Konservatoriums / geb. 26. März 1833 /gest. 29. Mai 1926 / Auguste Bennewitz / geb. 20. Feber 1865 / gest. 22. November 1937“ Nápis zasazen do kartuše jejíž tvar kopíruje celá náhrobníková deska. V horní části kartuše zdobena křížem s rozvilinou. V dolní části kartuš zdobena po stranách geometrickým zobrazením spirál, uprostřed čtverec, do kterého je zasazen kovaný knoflík na kruhové podložce. Kartuš vytvořena metodou pískování. Náhrobníková deska nasazena na obdélném soklu, který vymezuje celý prostor hrobu. Po stranách a ze předu prostor hrobu obehnán kovaným řetězem s hranatými oky zavěšeným na 9 kovových kuželkách. Řetěz na kuželkách zavěšen do postranních skob, které jsou zasazeny vždy ze dvou stran do těla kuželky. Na levé straně náhrobníkové desky vytesána v dolní části signatura autora : „W. Spalgen / Schluckenau“. Antonín Josef Václav Bennewitz se narodil v přívratské myslivně č.p. 1 jako třetí dítě Fridricha a Josefy Bennewitzových 23. března 1833. Otec byl polesným (tehdy fořtem - z německého Forst) na přívratské leči panství litomyšlského u hraběte Antonína Valdštejna. I jeho děd Fridrich (původem Němec z Berlína) byl již ve službách Valdštejnů v Litomyšli. Matka byla dcera ředitele litomyšlského zámku, rozená Keppertová, z matky rozené Prosilové z Litomyšle č.p. 438, po předcích Češka. Přívratská fořtovna, jak se tehdy říkalo, byla postavena ve 2. polovině 18. století za posledních Valdštejnů už jako budova jednopatrová a sloužila za lesní úřad. V r. 1875 vyhořelo hospodářské příslušenství, i hlavní budova byla značně poškozena. Malý Antonín v přívratském ovzduší rostl, proběhal svá nejútlejší léta se sourozenci a druhy svého věku. Nabíral sílu a zdraví z krásných lesů, polí, zahrad a luk. Později studoval na piaristickém gymnasiu v Litomyšli, dále pak na pražské konzervatoři hru na housle u profesora Mildnera. Byl jedním z nejvíce vynikajících žáků a svá studia skončil s mimořádným úspěchem v r. 1852. Každé vystoupení tohoto mladého houslisty bylo vynikající. Později podnikl cesty do Bruselu, Salzburku, Štuttgartu a jinam a všude jako koncertní mistr šířil slávu naší vlasti. V r. 1866 byl jmenován profesorem pražské konzervatoře a v r. 1882 jejím ředitelem; v této funkci působil až do r. 1901. Doba jeho vedení ústavu byla zvána "zlatou dobou pražské konzervatoře". Antonín Bennewitz byl vlastenec lidství, měl žáky obou národností srdečně rád. Jmenoval je svými dětmi. Tehdy na konservatoři čistě utrakvistické vymáhal českým studentům takové výhody, že se na ústavu začalo přednášet také v české řeči. Vyhledával české studenty s hudebním nadáním a i hmotně je podporoval. Znovu zavedl tzv. žákovské veřejné večírky a tím dal možnost nadaným žákům veřejně vystupovat. Vychoval nám celou řadu vynikajících houslistů: Ševčíka, Suka, Ondříčka, Herolda, Hoffmana a mnoho jiných. Byl ctitelem a zastáncem Bedřicha Smetany, obdivovatelem Antonína Dvořáka. K české hudbě přilnul tak, že podporoval snahy českých skladatelů, zařazuje jejich skladby často do pořadu. Výrazně se také uplatnil jako dirigent školního orchestru, jemuž se soustavně věnoval od roku 1881. Jeho manželka Emilie, rozená Miková, byla operní zpěvačka. Zpívala první Miladu ve Smetanově Daliboru. Její fotografie se nachází ve vysokomýtském muzeu. V pozůstalosti Zdeňky Šemberové je tam uvedena mezi českými umělkyněmi. V Brandýse nad Orlicí, kde Bennewitzovi často pobývali, je uchován prapor vlastnoručně vyšitý Emilií Bennewitzovou. Je z těžké hedvábné červeno-bílé látky. Na bílé půdě je vyšit nápis: "Miluj vlast a pěstuj zpěv.", na druhé straně: "E. Bennewitzová". Toto cenné dílo bylo věnováno k založení pěveckého spolku Žerotín v Brandýse nad Orlicí v srpnu 1869, které doprovázel Bennewitz heslem: "Umění spojuje národy". Po třicetiletém působení na konzervatoři požádal v roce 1895 o penzionování, ale dočkal se ho až v roce 1901. Na zasloužený odpočinek odešel do Doks u Litoměřic, kde 29. 5. 1926 zemřel ve věku 93 let.