Součástí reprezentativního vranovského sídla byl park. Krajinné úpravy se zde rozvíjely do okolního lesnatého a značně členitého terénu, kde vznikl mimořádně bohatý, přírodně hodnotný krajinářský celek se systémem cest, průseků a průhledů, vyhlídek, odpočivadel s kamennými lavičkami, jezírek s umělými vodopády, obor pro lesní zvěř, ale například i s různými stavbami jako byly zmenšeniny antických chrámů, kapličky, kříže a rodinné památníky. Lesopark vznikal postupně asi od poloviny 18. století, kdy syn Marie Anny Pignatelli generál Michal Antonín Althann obohatil zdejší krajinu o Lusthaus v Čížově - centrum pozdější kančí obory. Podstatné základy velkorysých krajinotvorných úprav položil v osmdesátých letech 18. století jeho synovec a poslední vranovský Althann Michal Josef. Zřídil letohrádek na Braitavě, anglický park na Růžovém vrchu proti zámku s jeho pavilony, chrámy a jeskyněmi, také kamenný most v dnešním Junáckém údolí, upravil obě terasy u sálu předků jako zahrady, vystavěl Dům filozofů a hospodářská stavení proti zámku - v té době asi ještě dřevěná. Zahájil rovněž rozsáhlé zaměřování i promyšlenou kultivaci lesů. Jeho krajinotvorné záměry byly tedy od začátku velkorysé a představovaly výrazný podnět pro jeho nástupce. Byl jím rytíř Josef Hilgartner z Lilienbornu, jehož představy o rozsáhlých a převážně uskutečněných úprav lesoparku spolehlivě přibližuje pět jím objednaných ideálních plánů z devadesátých let 18. století. Z nich je patrné, že do nové koncepce byly zahrnuty starší krajinotvorné zásahy (aleje, salety, vodoteče, jezírka, nepravidelně se klikatící cestičky sledující terén). Zřejmě novým prvkem ale byly geometricky přesné, hvězdicově se sbíhající cesty, jejichž střed byl zdůrazněn dominantou, cílem, k němuž směřují kroky poutníka, popřípadě lovce pohybujícího se v krajině. Plány jako celek naznačují různé a ve své době obvyklé role kultivované krajiny, která jednak sloužila jako místo odpočinku, jednak byla předmětem estetického vnímání. Představovala však - jako prvek se silným imaginativním nábojem - i množinu symbolických prvků s filosoficko morálními nebo snad i hermetickými či dokonce politickými interpretacemi. Konkrétní Hilgartnerův podíl na krajinných úpravách a stavbách, v dobových zprávách přímo zmiňovaný, byl značný. Založil kančí oboru u Čížova, oboru pro vysokou zvěř u Vracovic, bažantnici u Šumné, přestavěl zčásti dřevěná hospodářská stavení před zámkem a přeměnil je na konírny a kočárovnu, založil dvě nové vsi Lesnou a Šumnou, také ale dobudoval anglický park na Růžovém vrchu - jeho dílem je mimo jiné i Dianin chrámek, který byl pak za Heleny z Mniszku vysvěcený na mariánskou kapli. Další majitel - hrabě Stanislav z Mniszku - provedl v první polovině 19. století jen některé menší úpravy, mezi něž patří například empirová přestavba kočárovny a koníren. Jeho potomci pak krajinu doplnili řadou drobných staveb v duchu doznívajícího romantismu - různými vyhlídkami, vzpomínkovými obelisky a sakrálními stavbičkami. Nejpozději od konce třicátých let 20. století trpěl lesopark chronickou neúdržbou a jako celek zanikal. Na konci osmdesátých let minulého století byl jeho stav již hrozivý - téměř zmizely průhledy, průseky a komunikační osy, stavby se rozpadaly, druhovou skladbu dřevin stále více proměňoval náletový les a užitkové hospodářské záměry nerespektující původní koncepci. Od založení Národního parku Podyjí v roce 1992 se situace začala postupně měnit. Především zásluhou této instituce, také ale Lesů ČR a Obce Vranov začalo docházet k omezené rehabilitaci některých funkcí historického lesoparku. Byl obnoven polorozpadlý braitavský Lusthaus, také letohrádek u Čížova, kaple Panny Marie Ochranitelky, braitavská myslivna, Felicitina studánka, tzv. Halamaschekova vyhlídka pod zámkem, drobný salet před vstupem do bývalého vrchnostenského dvora, radikální úpravy se dočkala cesta lesem od parkoviště k zámku, zřízeny byly turistické stezky zpřístupňující území Růžového vrchu, Křížového vrchu, Felicitina údolí, Junáckého údolí i navazující vzdálenější přírodní cíle.