Původní zahradní úpravy vranovského hradu byly limitovány nedostatkem místa na stísněném skalním ostrohu, a také svažitým terénem ohraničeným středověkými hradbami. Jižní, pohledově neexponovaný a veřejnosti nepřístupný svah, na němž bývaly v minulosti užitkové záhony s ovocnými stromky, vinnou révou, chřestem apod., slouží dnes jako květinová zásobní zahrada s keři a bohatým sortimentem běžných letniček a trvalek. Za vstupem do areálu zámku se nachází solitéry dochované z minulých zahradních úprav - před mostem roste například dřezovec. Zajímavostí prvního hradního příkopu, z něhož šplhá vzhůru k patě severního domku letitý břečťan, je jeho bývalá role zeleninové užitkové zahrady - v jeho jižní části, kterou dnes zaplňuje ořešák královský, stávalo dnes jen v půdorysu rozpoznatelné zděné obydlí zahradníka. Na konci přístupového mostu se dochoval zerav. Travnaté plochy pod mostem ve vnitřní části barbakánu bývaly osázeny ovocnými dřevinami, z nichž zůstaly tři letité ořešáky, hrušeň a švestka. Nově sem byl dosazen jinan dvoulaločný a Althannova renklóda, vyšlechtěná asi před 150 lety na althannském panství Králíky v severních Čechách. Na zvýšené terase nad cestou ke kapli roste pět habrů, tvořících pravidelnou řadu. Výraznou a návštěvnicky vděčnou pohledovou dominantou je okrasná, esteticky působící zahrada pod přístupovým mostem. Tvoří ji tři výškově odstupňované terasy. Mezi nejstarší dřeviny, které jsou kostrou jejího osázení, patří zejména bobkovišně, dále pustoryl, vzrostlé kdoulovce a vajgela. Ve velmi širokém sortimentu je doplňují trvalky, dvouletky i letničky zajišťující květinovému parteru barevnou harmonii a proměnlivost. Kvetou po celou sezonu ve vlnách a lépe spojují zahradu s okolní přírodou. Jistou formálnost jí dodává pouze pravidelný růžový záhon na nejvyšší zídce, vroubený nízkým plůtkem z levandule. Prostor je určený především pro pohled shora, proto se na něm uplatňují velké skvrny dostatečně intenzivní barevnosti a výrazné kombinace textur. Na prvním nádvoří byla v sedmdesátých letech vysazena místo přestárlého kaštanu lípa stříbrná a kolem ní šanta kočičí jako zajímavá náhražka trávníku. Pod nádvořím, v prostoru před hradebním domkem, roste bizarně tvarovaná jabloň, uprostřed trávníku s bylinnými záhony pak převislá moruše a podél zdi hlavní zámecké budovy třezalka. Na čestném dvoře zbyly ze staršího osázení dva více jak stoleté tisy, na trávníku pak šeříky. Z původní řady tvarovaných akátů podél kovového zábradlí se dochoval pouze jeden, který na nádvoří doplňuje v duchu dochovaných dobových vyobrazení z 19. století mobilní palmová zeleň v dřevěných škopcích. Na stejné lokalitě před vyhlídkou rostly původně dva vysoké topoly tvořící výraznou dominantu a rámující krajinnou vyhlídku do vranovského údolí. Byly nahrazeny dnešními vzrostlými cypřišky, vysázenými na travnaté ploše o patro níž a uplatňujícími se z dálkových pohledů. Na jižní terase, podobně jako na nezpřístupněné terase severní, vznikly patrně v osmdesátých letech 18. století zvláštní zahrady. Jejich původní podobu neznáme, dochovala se pouze dvě vyobrazení zachycující jejich romantizující osázení. Dřívější úpravu terasy jižní připomíná akát u vítězného oblouku, na severní terase je to pak převislý jasan jako jediný solitér. Součástí reprezentativního vranovského sídla byl park. Krajinné úpravy se zde rozvíjely do okolního lesnatého a značně členitého terénu, kde vznikl mimořádně bohatý, přírodně hodnotný krajinářský celek se systémem cest, průseků a průhledů, vyhlídek, odpočivadel s kamennými lavičkami, jezírek s umělými vodopády, obor pro lesní zvěř, ale například i s různými stavbami jako byly zmenšeniny antických chrámů, kapličky, kříže a rodinné památníky. Lesopark vznikal postupně asi od poloviny 18. století, kdy syn Marie Anny Pignatelli generál Michal Antonín Althann obohatil zdejší krajinu o Lusthaus v Čížově - centrum pozdější kančí obory. Podstatné základy velkorysých krajinotvorných úprav položil v osmdesátých letech 18. století jeho synovec a poslední vranovský Althann Michal Josef. Zřídil letohrádek na Braitavě, anglický park na Růžovém vrchu proti zámku s jeho pavilony, chrámy a jeskyněmi, také kamenný most v dnešním Junáckém údolí, upravil obě terasy u sálu předků jako zahrady, vystavěl Dům filozofů a hospodářská stavení proti zámku - v té době asi ještě dřevěná. Zahájil rovněž rozsáhlé zaměřování i promyšlenou kultivaci lesů. Jeho krajinotvorné záměry byly tedy od začátku velkorysé a představovaly výrazný podnět pro jeho nástupce. Byl jím rytíř Josef Hilgartner z Lilienbornu, jehož představy o rozsáhlých a převážně uskutečněných úprav lesoparku spolehlivě přibližuje pět jím objednaných ideálních plánů z devadesátých let 18. století. Z nich je patrné, že do nové koncepce byly zahrnuty starší krajinotvorné zásahy (aleje, salety, vodoteče, jezírka, nepravidelně se klikatící cestičky sledující terén). Zřejmě novým prvkem ale byly geometricky přesné, hvězdicově se sbíhající cesty, jejichž střed byl zdůrazněn dominantou, cílem, k němuž směřují kroky poutníka, popřípadě lovce pohybujícího se v krajině. Plány jako celek naznačují různé a ve své době obvyklé role kultivované krajiny, která jednak sloužila jako místo odpočinku, jednak byla předmětem estetického vnímání. Představovala však - jako prvek se silným imaginativním nábojem - i množinu symbolických prvků s filosoficko morálními nebo snad i hermetickými či dokonce politickými interpretacemi. Konkrétní Hilgartnerův podíl na krajinných úpravách a stavbách, v dobových zprávách přímo zmiňovaný, byl značný. Založil kančí oboru u Čížova, oboru pro vysokou zvěř u Vracovic, bažantnici u Šumné, přestavěl zčásti dřevěná hospodářská stavení před zámkem a přeměnil je na konírny a kočárovnu, založil dvě nové vsi Lesnou a Šumnou, také ale dobudoval anglický park na Růžovém vrchu - jeho dílem je mimo jiné i Dianin chrámek, který byl pak za Heleny z Mniszku vysvěcený na mariánskou kapli. Další majitel - hrabě Stanislav z Mniszku - provedl v první polovině 19. století jen některé menší úpravy, mezi něž patří například empirová přestavba kočárovny a koníren. Jeho potomci pak krajinu doplnili řadou drobných staveb v duchu doznívajícího romantismu - různými vyhlídkami, vzpomínkovými obelisky a sakrálními stavbičkami. Nejpozději od konce třicátých let 20. století trpěl lesopark chronickou neúdržbou a jako celek zanikal. Na konci osmdesátých let minulého století byl jeho stav již hrozivý - téměř zmizely průhledy, průseky a komunikační osy, stavby se rozpadaly, druhovou skladbu dřevin stále více proměňoval náletový les a užitkové hospodářské záměry nerespektující původní koncepci. Od založení Národního parku Podyjí v roce 1992 se situace začala postupně měnit. Především zásluhou této instituce, také ale Lesů ČR a Obce Vranov začalo docházet k omezené rehabilitaci některých funkcí historického lesoparku. Byl obnoven polorozpadlý braitavský Lusthaus, také letohrádek u Čížova, kaple Panny Marie Ochranitelky, braitavská myslivna, Felicitina studánka, tzv. Halamaschekova vyhlídka pod zámkem, drobný salet před vstupem do bývalého vrchnostenského dvora, radikální úpravy se dočkala cesta lesem od parkoviště k zámku, zřízeny byly turistické stezky zpřístupňující území Růžového vrchu, Křížového vrchu, Felicitina údolí, Junáckého údolí i navazující vzdálenější přírodní cíle.