Rozsáhlé pole rýžovnických sejpů se rozkládá v nadmořské výšce 385 m na pleistocénní terase na obou březích bezejmenného přítoku řeky Otavy. Sejpy vytvářejí asi 1000 m dlouhý pás o šířce 40 – 200 m, který se táhne ve směru Z – V. V Z části je tvořen souvislým polem sejpů o výšce 1 až 1,2 m, mezi nimiž se nacházejí částečně zatopené prohlubně a strouhy. Největší výšky až 2 m dosahují sejpy ve střední části lokality. V její V části se nachází několik samostatných skupin sejpů, jejichž výška nepřesahuje 1,5 m. Rovněž v této části jsou mezi nimi vytěžené prohlubně hluboké až 1 m. Původní rozsah rýžoviště je odhadován na 30 ha. Geologický průzkum prokázal, že v minulosti zde byly propírány štěrkopískové vrstvy, které se nacházejí v hloubce 2,6 až 3,1 m. Obsah zlata byl zjištěn 150 – 200 mg v metru krychlovém, kov se zde vyskytuje v podobě zlatinek o velikosti až 0,6 mm. V roce 1940 byl při pokusném rýžování zlata objeven zahloubený objekt, který následně prozkoumal archeolog Bedřich Dubský. Jáma o délce 7 m a hloubce 170 cm měla stěny obezděné kameny, z její výplně pocházejí zlomky laténské keramiky, dvě dřevěné hrabačky a prkna interpretovaná jako zbytky rýžovnického žlabu. V letech 1973 – 77 proběhl na lokalitě archeologický výzkum Archeologického ústavu v Praze, během něhož bylo prozkoumáno celkem 52 sejpů. Výzkum prokázal, že sejpy jsou tvořeny štěrkopísčitými a hlinitými vrstvami, v jejich okolí byly zjištěny zasypané vytěžené jámy a též strouhy pro přívod vody. Pod částí sejpů se nacházela sídlištní vrstva z mladší doby bronzové. Archeologické nálezy dokládají rýžování zlata v mladší době bronzové, době laténské (3. – 2. století př. n. l.) a středověku (12. – 16. století).