Městečko Nejdek se nachází cca 15 km od Karlových Varů a rozkládá se na úpatí západočeské části Krušných hor v horském údolí na řece Rolavě. Nejdek vznikl původně jako hornická osada v polovině 13. století, kde se těžil cín. Na ochranu hornické kolonie vyrostl hrad, z něhož se do současnosti zachovala čtyřhranná věž na nepravidelném lichoběžníkovém půdorysu a za ní sporé zbytky paláce v přitesané skále. Název města Nejdek je prý odvozen od německého "neue Decke" - podle nově pokryté střechy hradní věže. První písemný doklad o existenci Nejdku však pochází až z roku 1340. Prvním doloženým majitelem v letech 1300-1335 Konrád Plick. Jeho syn Petr Plick pak přijal roku 1340 Nejdek jako královské léno. Traduje se, že s dolováním cínu začali v okolí Nejdku horníci z Cornwallu, kteří museli z náboženských důvodů opustit svou zemi. Prvotním způsobem získávání cínu bylo rýžování, propírání vodních toků, ražení šachet přišlo na řadu až po vyčerpání rýžovisek. Vytěženou rudu bylo třeba zpracovávat a tak začali vznikat vedle dolů první stoupy a hutě. Z rýžování nalézáme dodnes charakteristické odvaly, štěrkopískové pahorky vytěžené rudy (tzv. sejpy). Systematickou prospekcí byla dále vyhledána řada nových ložisek a na nejnadějnějších z nich se rozvinuly báňské revíry. Roku 1410 byl Nejdek povýšen na hornické městečko. Základní osou městečka v horském údolí se stala významná dálková cesta z Lokte do Saska. Urbanistická struktura Nejdku byla dána především konfigurací terénu – úzké sevřené údolí kolem řeky Rolavy. Náměstí se vytvořilo pouze rozšířením hlavní cesty v úseku od hradní ostrožny směrem k jihu. Pod hradem byl za řadovou zástavbou kolem cesty vybudován farní kostel sv. Martina, o němž je první zmínka již k roku 1354. Přibližně do 16. století pak zůstala půdorysná forma městečka nezměněna. K rozvoji horního městečka dochází v průběhu 15. století za držby Šliků, kdy dochází k rozmachu těžby železných rud. S tím souvisí nejen četná výstavba hutí a hamrů na Nejdecku, ale také především dochází k postupnému rozrůstátní městečka v souvislosti s rozvojem těžby. Šlikové drželi nejdecké panství bezmála 160 let, v rozmezí let 1446 - 1602. Na přelomu 16. a 17. století byl na svahu řeky Rolavy (jihovýchodně od městečka) založen nový zámek, který nahradil původní hrad stojící na ostrožně nad městem. V roce 1602 přešlo nejdecké panství Štěpána Šlika na Fridricha Collonu z Felsu. Collonové pak drželi panství do roku 1632, kdy museli po vydání obnovené zřízení zemského panství opustit. Nejdek poté zakoupil Heřman Černín z Chudenic. Kolem roku 1650 započal hrabě Heřman Černín s přestavbou zámku, kterou dokončil jeho synovec Humprecht Černín asi roku 1653. Zámek byl znovu přestavěn v roce 1786 hrabětem Janem Nepomukem Hartigem. Již v průběhu 17. století ale docházelo k postupnému úpadku dolování, když po násilné rekatolizaci odešlo mnoho obyvatel do sousedního Saska. Tento úpadek vedl ke vzniku rozličné domácí výroby a řemesel. Největšího rozvoje v této oblasti dosáhlo paličkování krajek. Roku 1680 zavedl Humprecht Černín z Chudenic v hamrech výrobu plechu, z níž později vznikly Nejdecké železárny. Od 2. poloviny 17. století se tedy datuje soustavný rozvoj města spojený s jeho dalším růstem. Podle mapových podkladů je zřejmé, že dochází nejen k zahušťování stávající zástavby, ale i k rozšiřování stávající údolní osy a k zástavbě svahů nad řekou. V 18. stol. tvořilo zdejší panství horní městečko, 27 vesnic a zámek. Zástavba městečka byla v té době ještě z větší části hrázděná. v letech 1755 - 1756 byl zvětšen a barokizován starý farní kostel sv. Martina. Zásadní význam pro město mělo ale vybudování nové sídelní části na levém břehu Rolavy. Mezi novým zámkem a mostem přes řeku vzniklo nové náměstí, na jehož severní straně později (1829-35) vznikla císařská silnice z Karlových Varů do Lipska, což vedlo k potlačení významu starší cesty do Lokte. Důležitou událostí v oblasti řemesel a výroby se stalo založení nových nejdeckých železáren roku 1813, dnes závod Metalis. Postupně zde ustupovala stará tradiční výroba plechů pomocí hamrů a roku 1836 zavedl nový majitel Heinrich von Kleist za pomoci anglických dělníků modernější, rychlejší a lacinější válcování plechů. Produkce pocínovaných plechů byla nejkvalitnější v celé rakouské monarchii. Závod byl neustále rozšiřován, k roku 1840 k němu patřila vysoká pec, dva železné hamry, válcovna plechu s cínovnou a strojírenské dílny, dále též železnorudé doly ve Vysoké Štole, cínové doly na Rotavě a Jelení i uhelné doly u Chodova a Počeren. Roku 1840 byla v Purschově mlýně mezi náměstím a říčkou Rolavou, zahájena výroba vlněné příze a v roce 1843 pak tehdejší majitel Anton Schmieger provoz přádelny rozšířil. Vznikl tak další významný průmyslový závod, který měl na vývoj města i okolí významný vliv. Město v kotlině řeky Rolavy získávalo postupně klasicistní ráz. Klasicistně byl upraven v roce 1841 i samotný zámek. V roce 1857 byl zámek poškozen velkým požárem a tehdejší majitel Heinrich Kleist musel přistoupit k opravám. Stávající objekt byl ovšem ponechán a pouze upraven v romantizujícím duchu, nikoliv od základů znovu postaven, jak se doposud soudilo. Další úprava zámecké budovy ve formách neorenesance proběhla pro nového majitele, barona Moritze von Königswarter, roku 1889. V neorenesančním stylu byla upravena i původní barokní zahrada pod zámkem. Zámecká zahrada byla ovšem v roce 1999 zlikvidována a odtěžena v souvislosti s výstavbou tovární haly na jejím místě. Na Křížovém vrchu nad Nejdkem byla vybudována v letech 1851-1858 velkolepá křížová cesta, která neměla pro svou délku a nádhernou polohu v širokém okolí obdobu. Na přelomu 19. a 20. století prožíval Nejdek nebývalý rozmach. Důležitým mezníkem v rozvoji města bylo vybudování železniční tratě v roce 1881 spojující Nejdek s Novou Rolí a Chodovem. Hlavním podnětem byla potřeba dopravního napojení chodovsko-božíčanské uhelné pánve a rychle rostoucích průmyslových závodů na centrální komunikaci v Podkrušnohoří, na Buštěhradskou dráhu (Praha – Karlovy Vary – Cheb). Trasa přes Nejdek byla prosazena především movitými nejdeckými továrníky, Pollakem a Tauschem, kteří chtěli docílit propojení přes Německo k severomořským přístavům. Do provozu byla trať dána v následujícím roce – pro nákladní dopravu 2. října 1881 a pro osobní dopravu 12. prosince 1881. Z hlavní trati vedlo velké množství vleček do jednotlivých průmyslových závodů i k uhelným a kaolínovým dolům. Po jejím zřízení byly v údolí Rolavy mezi Novou Rolí a Nejdkem postaveny četné pily a mlýny. V letech 1897-1899 byla pak trať napojena na dráhu z Karlových Varů do Potůčků a Johanngeorgenstadtu v Německu. Svým smělým vedením v horském terénu se značným převýšením se jí dostalo pojmenování Krušnohorský Semering. Spojení Nejdku železniční sítí s Německem mělo velký dopad na rozmach města, které udržovalo četné hospodářské a kulturní styky se Saskem. Význam města tak na konci 19. století rychle rostl a stavební činnost zde nabrala velmi rychlé tempo rozmachu. Symbolem bouřlivého vývoje se stal průmysl, a to zejména přádelna vlny a nejdecké (od roku 1909 rotavsko-nejdecké) železárny. Právě v tomto období se jejich výrobní haly zvětšovaly, přistavovaly a modernizovaly. Z urbanistického hlediska se ukázalo jako významné situování přádelny česané příze na výrazném místě mezi jižním koncem náměstí a řekou. To do budoucna ale zároveň znemožnilo urbanistický rozvoj této oblasti, neboť přádelna postupně zabrala celé údolí mezi náměstím a novým zámkem. V případě druhého průmyslového gigantu nejdeckých železáren, nebylo jeho rozšiřování na úkor města, neboť jejich poloha na horním toku Rolavy neohrozila původní jádro města. Majákem tohoto rozkvětu pak byla stavba rozhledny na Tisovském vrchu (německy Peindlberg), kterou vybudovala Nejdecká krušnohorská jednota (Neudeker Erzgebirgsverein) v letech 1895-1897. V roce 1908 byla u paty rozhledny otevřena horská bouda. Pádným důkazem rozkvětu města na rozhraní 19. a 20. století byla ale zejména ta skutečnost, že za první desetiletí 20. století zde vyrostlo na 187 nových domů. Vedle výrazného nárůstu nové zástavby dochází i k zásadním přestavbám starších objektů, hlavně na náměstí, a to především ve stylu historismů a secese. Na jihozápadním svahu od náměstí vznikla úplně nová obytná čtvrť s evangelickým kostelem z roku 1904, který se stal dominantou této části města. Kromě vzniku nové čtvrti dochází také k výstavbě jednotlivých obytných domu a vil především podél silnice na Karlovy Vary, kolem železáren a jižním směrem od náměstí. Urbanisticky výrazným prvkem se staly dělnické kolonie u železáren a mezi náměstím a evangelickým kostelem, které byly řešené v jednotném stylu. V roce 1908 se Nejdek stal také okresním městem. Poslední výrazná výstavba nových objektů před válkou byla uskutečněna ve 30. a 40. letech 20. století, kdy bylo postaveno menší sídliště skládající se ze shodných bytových domů. Po skončení druhé světové války byli v letech 1945 - 1946 původní němečtí obyvatelé, stejně jako v jiných oblastech tzv. Sudet, vystěhováni ze svých domovů. Souběžně s transferem Němců probíhal složitý a velmi pomalý proces znovuosídlování pohraničí českým obyvatelstvem. Zájem o osídlení prázdných domů po odsunutých Němcích byl v horských oblastech malý. Opuštěné domy chátraly a byly v padesátých letech po stovkách demolovány. V období socialismu došlo k citelnému narušení urbanistické struktury zejména v horní části náměstí pod farním kostelem sv. Martina, kde zmizela celá řada historických domů včele s budovou fary. Otevřel se zde tak velký prostor, který měl být zastavěn příčně situovaným obchodním domem. Hlavním cílem tohoto nového řešení mělo být zaclonění farního kostela, aby nebyl z pohledu z náměstí tolik dominantní. Vzhledem k tomu, že se před tím vybudoval obchodní dům na místě zbouraných domů ve střední části náměstí, k záměru utlumit působení barokního kostela již nedošlo. Spodní náměstí, nazývané také Školní náměstí, bylo přebudováno v parčík s vyvýšenými betonovými rabátky a do čela náměstí naproti školním budovám byla vyzdvižena socha Rudoarmějce (a to i přesto, že Nejdek a Nejdecko spadalo do americké zóny). Na jihovýchodně i severozápadě města byla v 70. -80. letech vybudována panelová sídliště. Město se pak poměrně v omšelém stavu dočkalo sametové revoluce. Přestože v Nejdku v 90. letech 20. století nenastal tak masivní stavební boom jako v jiných oblastech Karlovarska, přinesla tato doba paradoxně největší ohrožení zdejší historické zástavby. V roce 1993 se sice podařilo území historického centra vyhlásit ochranným pásmem nemovitých kulturních památek, nový územní plán v letech 2000–2001 však navrhl změnit stávající podobu města, jakožto města 21. století. Na konci 19. století se dosud malé městečko v odlehlých Krušných horách začíná měnit v průmyslové město se všemi přednostmi i zápory z tohoto vývoje vyvěrajícími. Nejvýznamnější ukázkou historizujících slohů v Nejdku je zejména objekt zámku při silnici na Karlovy Vary. Úpravu zámecké budovy ve formách neorenesance vyprojektoval Wilhelm Stiassny, stavební rada ve Vídni. Při přestavbě dokončené roku 1889 byly boční polygonální věže zastřešeny mohutnými kupolemi, střední rizalit vstupního i zahradního průčelí dostal vysoké trojdílné štíty s volutami, před vstup byl vložen portikus a fasády rozčlenila štuková bosáž. V historizujících slozích byly upravovány a nově přestavovány i domy v centru města. Charakteristickým příkladem uměřené neorenesance je budova Spořitelny čp. 9 na náměstí a dům čp. 92. Významným objektem konce 19. století je i kamenná rozhledna na Tisovském vrchu (zvaná lidově Pajndl), postavená Nejdeckou krušnohorskou jednotou v letech 1895–1897 podle projektu stavitele Hugo Schöberla z Ostrova. Dnešní podoba města je ale dána především rozmachem průmyslu na začátku 20. století. Rozvojem přádelny došlo i k masivnímu nárůstu nové zástavby v jihozápadní části města. V letech 1900-1903 vyrůstá v dnešní Husově ulici, naproti přádelně, dělnická kolonie s jednoduchými fasádami doplněnými pouze dekorativními konstrukcemi štítů. Později se zdejší zástavba doplňuje tak mohutně, že kolonie závodních obytných domů zde vytvoří největší urbanistický komplex města. Zástavba postupně směřovala k severu, kde byl na pozemcích přádelny vybudován v roce 1904 na návrší nad Bernovským rybníkem Evangelický kostel. Je nápadný svým architektonickým řešením, vycházejícím z charakteristické podoby gotických kostelů severních oblastí Německa, Dolního Saska a Pomoří. Svou roli jistě sehrála ta skutečnost, že přispěvatelem na stavbu nového evangelického chrámu byl evangelický svaz v Brémách a prvním vikářem, který připravoval stavbu, byl Artur Claus z Braunschweigu. Majestátní stavba z kyklopského zdiva má nad závěrem vyzdviženu mohutnou věž se zdvojenou jehlancovou střechou. Kostel byl postaven podle plánu architekta Julia Zeissiga z Lipska dvěma nejdeckými staviteli, K. A. Ottem a Alfredem Möcklem. Ještě před výstavbou kostela byla postavena v roce 1903 budova fary v podobě sasky zaměřené drobné vily s vysokými štíty a kamennou podezdívkou. V roce 1905 se pak staví vedle fary Evangelického kostela mateřská škola pro děti zaměstnanců přádelny, jako přízemní rozložitá budova s dekorativním, secesně zvlněným hrázděním. V roce 1909 byla postavena budova dnešní Odborné školy, původně jako Dívčí internát přádelny, s mohutnou kamennou podezdívkou a středním rizalitem završeným štítem s vrcholovým hrázděním saského typu (vertikální sloupky). Do roku 1911 bylo v přilehlých dělnických koloniích postaveno 31 domů. Přestože každý z objektů má odlišné architektonické pojetí, v celku se navzájem harmonicky doplňují v malebnou scenérii, kterou můžeme obdivovat až do dnešních dnů. V těchto letech se také hojně staví nové domy ve středu města. Na náměstí například domy čp. 125, 126, 555, 557 s dominantním zvlněným štítem, čp. 156 a 560, dále byl postaven na rohu náměstí a ulice Karlovarské majestátní obchodní dům s nárožní věžicí s dvojitou jehlancovou střechou. Pojímání fasád spočívá z pilastrů či štítů z režného cihlového zdiva nebo řešeného obkladem cihlové zdivo imitujícím, a to buď v klasické červené barvě či barvě okrové. Dekorace pak ve formě věnců, stuh, kruhů apod. U vestibulů, na schodištích či dřevěných pavlačích se vkládala barevná vitrážová okna, z nichž nejkrásnější se dosud zachovala v domě čp. 128. Zcela unikátní je ucelená secesní zástavba ulice Smetanovy. Z roku 1910 pochází budova současné polikliniky, původně stavěná jako c. k. okresní hejtmanství. Stavbu provedla karlovarská firma Seitz a firma Möckl z Nejdku. Velký blok vstupního průčelí je pročleněný středním rizalitem se štítem a dvěma nárožními rizality, zastřešenými mansardovými jehlancovými střechami. Dekorace fasád v klasicizujících formách s pilastry má typické zavěšené vavřínové festony. V roce 1913 pak přibyla přístavba chlapecké měšťanské školy k již stojícím školním budovám Měšťanské školy a Dívčí obecné školy, realizovaná již v příznačných liniích geometrické secese. Vedle ní byl postaven dům v typické podobě místní secese s režným cihlovým zdivem a secesními prvky na pilastrech a lisénách. Nalezneme zde i oblíbené hrázdění, ať již plnohodnotné či iluzivní, charakteristické pro tzv. Heimatstil česko-německého pohraničí. Dále se rozvíjela i zástavba Karlovarské ulice, v jejíž horní části byly stavěny solitérní rodinné domy, vily. Velmi aktivním zde byl nejdecký stavitel Ing. Hans Schlosser, který tu navrhl větší množství ladných vilových objektů. Jednou z jeho nekrásnějších a nejtypičtějších staveb je vila čp. 651 z let 1911–1912, s polygonální schodišťovou věžicí, ozdobně skládanými štíty a dekorováním fasády ve formě čtverců s trojicí svislých rýh, a oken s podkovovitými záklenky, provedenými v hrubší omítce. Poměrně ucelená zástavba secesní architektury vytváří svým slohovým zabarvením velmi zajímavý a cenný architektonický soubor, který spolu s nedalekými Kraslicemi, nemá v severozápadních Čechách, mimo lázeňských měst, obdoby. V Nejdku ale můžeme nalézt stavební produkci ovlivněnou i kubismem. V severozápadním česko-německém pohraničí se krystalický kubismus uplatňuje ještě v poválečných letech po odeznění neblahých důsledků první světové války. Příkladem může být zástavba ulice Husovy a Poštovní a zejména vila čp. 823 v Husově ulici s lisénami promodelovanými ostrým diamantovým řezem. Naproti tomu moderna ve svých čistých formách se uplatňovala zejména na průmyslových a inženýrských stavbách. Příkladem může být stavba tzv. Mrakodrapu v areálu česárny vlny a přádelny příze z let 1927–1929. Tehdy nejmodernější tovární hala v Československu představující obrovský objem obestavěného prostoru bezmála 230 tisíc m3 se stavěla za použití železobetonového skeletu s velkými prosklenými plochami. Hala byla zastřešena soustavou shedových střech a nárožní věžice, jenž měly obvodové zdivo vyzdívané z cihel s železobetonovými překlady, byly završeny střechami valbovými. Na prvním místě zde byla funkce a účelnost. Velkými okny proudilo do hal dostatečné množství denního světla a železobetonová konstrukce umožňovala rozeběhnout výrobu ihned po dokončení jednotlivého patra. Charakteristickým prvkem Nejdku jsou i drobné provozovny a výrobny budované ve dvorech a zadních dvorních traktech – truhlárny, výrobny nábytku, obuvi apod. V prvních desetiletích 20. století také vyrůstají výstavní salóny, kde se vyrobené zboží předvádí. Nejvýznamnějším z nich byl zejména závod na výrobu nábytku Th. Reitznera. Urbanistický vývoj ve druhé polovině 20. století měl pro Nejdek spíše negativní charakter. Po odsunu obyvatel německé národnosti sice vzhledem k silné průmyslové výrobě nedošlo k zastavení nové výstavby či opuštění některých částí města, jak známe z jiných příkladů, ale nové výstavbě často předcházely četné demolice. Nová výstavba pak byla tvořena především sídlištními vícepodlažními domy, které jednak narušily celkový obraz města, jednak zasáhly bohužel i do historického jádra. Část města kolem hlavní cesty byla dále narušena demolicemi, jak samostatných historických domů, tak i bohužel odstraněním celých bloků (při ústí silnice do KV, část západní strany náměstí, blok domů před kostelem). Za celé období druhé poloviny 20. století nebylo možno vybrat jediný příklad moderní architektury, který by snesl kritické zhodnocení a představení. A tak město Nejdek zůstává nadále zajímavým a přitažlivým především místem zejména pro svůj ucelený architektonický výraz architektury konce 19. a počátku 20. století.