Pomník obětí 1. světové války se nachází v městském parku, Jírových sadech, v Nové Pace. V travnaté ploše, pod sestupným schodištěm z ul. Kumburské, v ose S – J je umístěn pískovcový pomník znázorňující příslušníka legií ve Francii. Je zobrazen v útočné póze v leže po přískoku mezi zákopy, kdy z rozryté země nikoho ční zbytky výdřevy zákopů a ostnaté dráty. Jedná se o mladého muže v uniformě a typické přilbě, u pasu má zavěšené ruční granáty, zatímco v levé ruce drží polní rýč, tiskne se k zemi a očekává detonaci. Zajímavý je detail pravé ruky, kde lze v pokrčených prstech sledovat určité napětí a je zde obsažen prvek očekávání, který ve skutečnosti netrvá déle než několik málo sekund. Autorka popisuje dílo takto: „Můj legionář je provždy bojující. Vojsku je známé gesto jeho akce. V první vlně razí cestu v nepřátelské opevnění. V momentu, kdy legionář vhodil pumu v cizí řady, dopadá, aby se skryl před palbou, slyší v zrušeném napětí účinek svého granátu a soustřeďuje se ke skoku v zákopy nepřítele. Vehnán v toto strašlivé peklo, československý voják nezdolnou myšlenkou ideálu, necítí blízkost smrti, ví, že naši musí čáru prorazit, třeba i přes jeho hlavu, jen když za vítězstvím! Tu rozhoduje už jen železnou vůlí každý jednotlivec a ten jednotlivec se stává celkem. Tak to začlo u Zborova“. Nelze akceptovat obecně přijímané tvrzení, že se jedná o postavu umírajícího vojína v posledním záchvěvu života. Na podstavci jsou vysekána jména padlých legionářů v bývalém okrese Nová Paka. Obdélná kamenná základna o rozměru 455 x 290 cm, sesazená na sraz z obdélných desek o síle 12 cm, na ní je posazen sokl o výšce 35 cm, po obvodu obložený z pískovcových, opracovaných desek o rozměru 42 x 175 cm s vyrytými nápisovými místy válečných bojů, od levé strany ve směru od schodiště ITÁLIE – FRANCIE/ RUSKO – MORAVA/ZBOROV – UKRAJINA/. Místa bojů doplněna jmény padlých. Po pravé straně nápis /SIBIŘ/ se jmény padlých vojáků, v průčelí obkladového soklu nápis /OBĚTI PRVNÍHO ODBOJE 1914 – 1918/. Na hrubě tesaném podloží, které navozuje skalnatý terén, je ztvárněna ležící postava francouzského legionáře ve vojenské uniformě, s granáty uchycenými za opaskem, s rukama ohnutýma v předloktí, hlavou v přilbě s levou lící položenou na terénu a nohama rozhozenýma na vyvýšeném skalisku. Figura vojáka v nadživotní velikosti o délce 265 cm, výška postavy cca 65 cm. Před pomníkem pískovcová podesta k jižní straně o rozměru 200 x 290 cm. V čele pomníku umístěna vertikální deska se jmény /OBĚTI DRUHÉHO ODBOJE 1938 – 1945/, která byla k pomníku dodatečně přichycena. Materiálem světlý pískovec. Karla Vobišová bývá uváděna jako první česká profesionální sochařka. Narodila se do početné rodiny v Kunžaku nedaleko Jindřichova Hradce a na hořickou c.k. odbornou kamenosochařskou školu byla prof. Quido Kociánem přijata v roce 1914 jako první žena v historii do druhého ročníku. Po absolvování školy v Hořicích se v roce založení Československé republiky stala žačkou prof. Josefa Drahoňovského a Bohumila Kafky na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, v roce 1924 rovněž studovala v Paříži u sochaře Emila Antoina Bourdella. Díky zájmu a podpoře prof. B. Kafky se sochařka poměrně záhy dostala k prvním veřejným zakázkám, mezi které patřila náhrobní kamenná plastika na Vyšehradském hřbitově a pískovcový pomník padlým z 1. světové války v Nové Pace, Kafkově rodišti. Je autorkou celé řady pomníků, pamětních desek a soch. Jejím nejznámějším dílem je mramorová socha básnířky a spisovatelky Elišky Krásnohorské (1931) pro Karlově náměstí v Praze (za tuto sochu z rumunského mramoru obdržela vyznamenání od Akademie věd a umění). Slavnou literátku Vobišová přitom zpodobnila již dříve, a to ve formě bronzové pamětní desky, jež byla instalována na domě v nedaleké Černé ulici a v níž – slovy Josefa Čapka – „sochařka usilovala sloučit charaktery básnické významnosti s ženským půvabem“. Karla Vobišová - Žáková je autorkou mnoha sochařských portrétů, včetně Otakara Březiny, Charlotty Masarykové, Bohumila Kafky, Terézy Novákové, Heleny Malířové, Marie Pujmanové, Fráni Šrámka, Josefa Hory, Boženy Němcové, Karla Hynka Máchy, Minky Podhajské či Renáty Tyršové. Vynikala také v portrétech dětí. V rodném Kunžaku byl před kostelní věží v roce 1933 postaven její památník obětem 1. světové války zpodobňující Legionáře. Životním dílem Karly Vobišové měl být stříbrný náhrobek sv. Vojtěcha pro katedrálu sv. Víta v Praze. Soutěž vypsanou v roce 1937 vyhrála a dovedla až do konečného modelu, ale události následujících let realizaci znemožnily. Sochařka Karla Vobišová-Žáková zemřela 7. června 1961 a je pochována na Vyšehradském hřbitově. Její díla jsou zastoupena také ve sbírkách Národní galerie. V roce 1984 jí u příležitosti 100. Výročí narození uspořádala soubornou výstavu Středočeská galerie v Praze. Dílo sochařky Karly Vobišové-Žákové není ve východních Čechách příliš zastoupeno, pomník padlým z 1. světové války v Nové Pace představuje její poměrně ranou tvorbu, sochařce bylo v době realizace pouhých 32 let a dokládá její vysokou uměleckou profesionalitu. K této tématice se navrátila až ve 30. letech pro rodný Kunžak (pomník legionáře z r. 1933). Později se věnuje především portrétní tvorbě. Do svých děl od počátku své tvorby promítá nejenom kompoziční myšlenky, ale především silný myšlenkový náboj a apeluje na citovou stránku člověka. Pomník legionáře od sochařky Karly Vobišové-Žákové (1887–1961) byl slavnostně odhalen 9. října 1921. Karla Vobišová byla žačkou profesorů Josefa Drahoňovského a Bohumila Kafky na Uměleckoprůmyslové škole v Praze a bývá uváděna jako první česká profesionální sochařka. Pomník v Nové Pace se v současné době nachází v Rývových sadech poblíž železniční zastávky v upraveném parku. Pomník byl původně umístěn před obecnými a měšťanskými školami v Komenského ulici, společně se sochou T. G. Masaryka z roku 1938 od sochaře Ladislava Zívra a sochou J. A. Komenského od Stanislava Suchardy. Pomník legionáře měl být v době 2. světové války zničen, ale byl ukryt v zemi a rozbitá hlava byla po osvobození v roce 1945 zhotovena sochařem Ladislavem Zívrem podle původního modelu. Pomník v kameni zpracoval sochař František Bílek z Podhorního Újezdu. Tři metry dlouhý pomník z pískovce znázorňuje francouzského legionáře, který je zobrazen v útočné póze v leže po přískoku mezi zákopy. Mladý muž v uniformě a přilbě, u pasu se zavěšenými ručními granáty, se tiskne k zemi a očekává detonaci. Zajímavý je detail pravé ruky, kde lze v pokrčených prstech sledovat určité napětí a je zde obsažen prvek očekávání, který ve skutečnosti netrvá déle než několik málo sekund. Sama autorka popisuje své dílo: Můj legionář je provždy bojující. Vojsku je známé gesto jeho akce. V první vlně razí cestu v nepřátelské opevnění. V momentu, kdy legionář vhodil pumu v cizí řady, dopadá, aby se skryl před palbou, slyší v zrušeném napětí účinek svého granátu a soustřeďuje se ke skoku v zákopy nepřítele. Vehnán v toto strašlivé peklo, československý voják nezdolnou myšlenkou ideálu, necítí blízkost smrti, ví, že naši musí čáru prorazit, třeba i přes jeho hlavu, jen když za vítězstvím! Na podstavci jsou vysekána jména padlých legionářů v bývalém okrese Nová Paka, údaje nesou desky, které tvoří obložení kolem podstavce a byly instalovány pravděpodobně po roce 1989.