Po svatořečení Jana Nepomuckého roku 1729 se z něj stal jeden z nejčastěji zobrazovaných světců. Svatojánské téma se od počátku prolínalo tvorbou Ignáce Františka Platzera (1717-1787). Se svatojánskými sochami z dílny I. F. Platzera se setkáváme v interiérech sakrálních budov, jejich exteriérech i na veřejných prostranstvích (zámecká kaple v Hoříně, kašna u kostela sv. Voršily v Praze na Národní třídě, Smečno, Vinoř, Pyšely atd.). V roce 1763 jej pověřil sakristián svatovítského dómu Václav Chřepický vytvořením světcova kenotafu. Na objednavatele dodnes odkazuje erb v podobě jednorožce, pastýřského klobouku a iniciálami WK. Sochař připravil dva dodnes dochované kresebné návrhy nesené v duchu rokoka a nastupujícího klasicismu. Základem obou návrhů je tumba, na níž spočívá světcovo bezvládné tělo doprovázené dvěma andílky. V druhém návrhu je světcovo tělo podpíráno andělem a z tumby vyrůstá v zadním plánu pyramida. Ve výsledku byla realizována varianta bez pyramidy, avšak s postavou anděla evokujícího génia smrti. Kenotaf byl osazen mezi opěrnými pilíři při vnější straně katedrály v místech, kde se v interiéru nachází světcův oltářní náhrobek. Stříbrný náhrobek vznikající od roku 1733 je prací řady umělců, mimo jiné I. F. Platzera, který zhotovil návrhy pro šestici alegorií křesťanských ctností osazených na nároží monumentální plastiky. Exteriérový pískovcový kenotaf má podobu obdélného podstavce vynášejícího horizontálně koncipovanou tumbu oblých pozdně barokních tvarů, jejíž čelo je osazeno rokajovou kartuší. Kartuše obsahuje figurální reliéf tematizující poslední okamžiky Jana Nepomuckého, tedy jeho svržení z Karlova mostu. Pod kartuší je vyrytý nápis obsahující chronogram, jehož součet je 1763. Na vrchní desce tumby překryté drapérií je položeno tělo zesnulého světce podpírané andělem a doprovázené dvěma andílky. První klečí u nohou zesnulého a druhý nad ním přidržuje krucifix. Platzer pracoval s motivy tradičně užívanými při zobrazení tohoto světce-kanovníka (rocheta, andílci, krucifix, svatozář s pěticí hvězd) ale vzhledem k obsahu sousoší a jeho umístění nad hrobem světce v něm rozvinul typickou sepulkrální kompozici s prvkem asistenční figury známou již z barokních náhrobků – z pražského prostředí zmiňme náhrobek Jana Václava Vratislava hraběte Mitrovského v kostele sv. Jakuba Většího, kde je zesnulý hrabě v podobném kompozičním schématu na vrcholu tumby podpírán alegorií Slávy.