Ondřej Schweigl promítl do kenotafu myšlenku vstupu na onen svět symbolizovaného jednoduchým portálem se zavřenou branou. Tento výmluvný motiv zpopularizoval o dva roky dříve Antonio Canova prostřednictvím náhrobku arcivévodkyně Marie Kristiny (1742-1798) umístěným ve vídeňském augustiniánském kostele. Náhrobek, jenž mohl O. Schweigl znát z autopsie či grafické reprodukce, má podobu pyramidy s centrálním vstupem, do něhož vchází pohřební průvod. V případě pernštejnského kenotafu stojí u zavřené brány truchlící postava ženy s dvěma dětmi, nepochybně odkazující na Valburgu s dcerami Josefínou (1794-1834) a Antonií (1797-1880). V ploše tympanonu portálu jsou reliéfně zobrazeny vojenské insignie v podobě zkřížené šavle, její pochvy a helmy, pod nimiž je vysekaný dedikační nápis. Další nápis v podobě dobově oblíbené citace Horáciovy ódy na zesnulého přítele Quintiliána byl vysekán na patě soklu. Pro realizaci návrhu byla vybrána odlehlejší část parku východně od obelisku Ignáce Schröffela, kde otevřená zahrada přechází do volně komponovaného přírodně krajinářského parku. Z hradu do těchto míst vede alej, lidově nazývaná alej vzdechů, kudy údajně vdova po Františkovi Schröfflovi chodívala rozjímat ke kenotafu. Melancholická a intimní nálada tohoto místa je v kontrastu s dramatickým skalním prostředím, do něhož byl portál umně zakomponován. K realismu sochařského díla přispěla i volba materiálů – portál je zhotoven ze světlého pískovce a vápence, zatímco samotná vrata jsou z desky šedočerné břidlice s kovaným madlem uprostřed. Místo bylo původně doplněno o dvojici kamenných laviček.