Architektonicky řešená zahrada ze 40. let 20. století je ojedinělým příkladem takto pojednané, důsledně provedené a do dnešní doby dochované zahradní kompozice s dochovanými původními prvky. Z doby konání výstavy zůstalo zachováno rozvržení základních prvků – travnaté plochy uprostřed sloužící k vystavení exponátů, rozdělené „esíčkem“ cesty vysypané pískem, fontána z žehrovického pískovce s keramickou kašnou ve východní části zahrady a tzv. keramický 2 pavilon, v půdorysu konkávně projmutý, dřevěná pergola (původně zasklená, dnešní kopie je pouze otevřenou konstrukcí) v severní části zahrady s nárožním posezením, které představovalo ukázku tzv. zahradního interiéru (původně s ukázkami „thonetovského“ dřevěného a železného nábytku) a ohradní zeď z bílého pískovce na severovýchodní hranici zahrady. Na dlážděné části byl použit slivenecký mramor (dlažba pod pergolou) a umělý kámen (dlážděné nároží s posezením při Sanytrové ulici, dnešní 17. listopadu), spojení mezi cestou a pavilonem poskytovala tzv. anglická travnatá dlažba s plochými kameny. Návštěvník si mohl odpočinout buď na lavičce v pavilonu, nebo v železných židlích a křeslech pod stromy a slunečníky. Prostředí bylo doplněno řadou artefaktů: květníky s alpinkami z pálené hlíny u ohradní zdi při severovýchodní hranici zahrady, lavičkou z bělčické leštěné žuly (na místě) a poblíž i kamenné sluneční hodiny s bronzovými plastikami sochaře Jana Nušla (dochovány jako torzo, neosazeny). Plánované sousoší Jaroslava Horejce Práce u Umění bylo na zahradu instalováno až později. Artefaktem sám o sobě byl keramický pavilon, s dekorativním panó v podobě skleněné mozaiky, které navrhl Jan Zrzavý a vytvořil Jan Tumpach (dnes součást stálé expozice muzea).