Vrcholně barokní pískovcový pilíř s vrcholovou sochou sv. Jana Nepomuckého nechali zhotovit roku 1713 (viz chronogram v textu) professové – administrátoři zdejší farnosti z oseckého kláštera a vysočanští farníci v souvislosti s poslední velkou morovou epidemií roku 1713, před kterou tehdy ještě nekanonizovaný budoucí světec měl být pomyslnou záštitou. Autorství bylo již J. Opitzem připsáno na základě slohových znaků tehdy v Oseku působícímu Františku Antonínu Kuenovi. Materiálem díla je okrovošedý jemnozrnný pískovec. Architektura pilíře se skládá ze dvou výškově přibližně shodných etáží dříku, vyrůstajících z vysokého soklu o půdorysu čtverce s výrazně vystupujícími okosenými rohy. Zdánlivý konkávní propad jednotlivých stran dolní etáže mezi vystupujícími okosenými nárožími je umocněn vložením oválných, po obvodu dekorem stáčené pásky a mušle lemovaných vypouklých nápisových kartuší nesoucích ryté latinské a německé kapitální nápisy. Nápis na čelní straně: DIVO/ IOANNI/ NEPOMVCENO MAR/TYRI GLORIOSISSMO/REGNIQUE HVIVSIN/ PESTE PATRONO/PROBATIS/SIMO//, nápis s chronogramem na levé boční straně: ANNO/QVOMEDVLLA/REGNI HVIVS PESTI/FERA TABE VISITA/BATVR VT SVPERIS SALVA/RENTVRSPI/RITVS//, na zadní straně: DER/ BITTET FLEIS/SIG VND VIEL/ FVR DAS VOLCK/ L. Machab: 15. /V. 14.//, na pravé boční stěně: VT ALVE/PRAESERVEMVR PO/SIMVS HIC AD MINIS/TRANTES DVO PRO/FESSI OSSECENSES/ ET PAROCHIANI NOSTRI/ WISCHEZANEN/SES//. Spodní etáž horizontálně ukončuje bohatě profilovaná vysazená římsa bochníkovitého tvaru. Půdorysně shodný dřík horní etáže, v dolní části se mírně rozbíhající s kanelováním spodní části je vrouben obláčky s okřídlenými andílčími hlavami. Vrcholová lehce nadživotní socha sv. Jana Nepomuckého je příkladem dynamické „figury serpentinaty“ s energicky natočenou hlavou v biretu s dynamicky rozevlátým kanovnickým oděvem, především rochetou a pláštěnkou sledujícím vířivý rotační pohyb figury a navazujícím na pohyb obláčků dolní části s cherubínskými hlavičkami. Smělá kompozice figury světce i charakteristické pojetí výrazu andílčích hlaviček koresponduje s provedením Kuenových oseckých soch a potvrzuje tak jeho autorství. Z původní polychromní povrchové úpravy se zachovaly jen nepatrné pozůstatky zlacení na akantových rozvilinách lemujících nápisové kartuše, které byly při restaurování náznakově podpořeny. Celkové restaurování památky v roce 2016 také vedlo k zajímavému nálezu uvnitř středového otvoru dříku pilíře, totiž sklenice s ostatky dvou úlomků kostí zatím neidentifikovaného světce (hypoteticky mohlo jít o úlomky z článků ukazováčku sv. Jana Křtitele, které byly v oseckém klášteře od r. 1260 s velkou úctou uchovávány, v daném případě mohlo jít o symbolické sepětí dvou Janů – sv. Jana Křtitele a Jana Nepomuckého) a kovové polygonální medailky. Ta nese na aversu reliéf sv. Benedikta (s křížem a pohárem s hadem), zakladatele západní mnišské tradice, jehož reformou vznikl později cisterciácký řád, s opisem: CRVX S: P. BENEDICTI (Kříž svatého otce Benedikta). Šlo snad o opožděný relikt starší středověké tradice vkládání ostatků světců do otvorů v uctívaných sochách, která však mizí v průběhu 16. století a v době vzniku vysočanské sochy je vedle dalších 2 případů na území kraje ojedinělá. Roli mohla hrát i vazba na jméno tehdejšího oseckého opata Benedikta Littweriga. Památka byla původně obklopena balustrádou obdélného půdorysu s nakoso vytočenými nárožními pilířky završenými koulemi, která však byla v minulosti devastována a většina částí odcizena. Dochovaly se z ní pouze části trnožů a tři poškozené nárožní sloupky (dnes deponované za ohradní zdí kostela sv. Václava).