Lokalita se nachází na klesajícím skalnatém výběžku do údolí Jihlavy zatopeného vodou dalešické nádrže. Čelo dispozice, které bylo ve stejné výši jako okolní terén, blokovala hranolová věž stojící za mocnou, víc jak 2 m silnou čelní hradbou. Není vyloučena existence úzkého parkánu, třebas jen hrazeného dřevem. Výběžek byl od plošiny před ním oddělen příkopem o úctyhodné šířce 24 m a hloubce oproti předpolí ještě 7,5 m. Příkop byl zčásti vysekán do skalního podloží. Čelní zeď sídla se na bocích zalamovala a sbíhala svahem dolů. Na konci výběžku pak spoluvytvářela jednoprostorové stavení, v jehož jižním nároží stála ještě další malá věž (cca 4x4 m). Protože uvnitř ohrazení nejsou stopy nějaké další palácové stavby, dá se předpokládat, že velká věž o aproximativních rozměrech 10x8,5 m byla obytná. Při síle zdiva do 2 m byl zbylý vnitřní prostor (6x4,5 m) pro bydlení dostatečně velký. Prostor s věží byl oproti zbytku sídla vyvýšen a zeď mezi čelní hradbou a věží naznačuje jeho vydělení. Celek svou velikostí a provedením aspiruje na zařazení do kategorie hrad. Mohl mít i nějaké lehce opevněné předhradí či v pramenech uvedený dvůr. V nevelké vzdálenosti se ještě rozkládala středověká osada Čalonice, s níž mělo sídlo společné jméno, a která tvořila jeho hospodářské zázemí. Chráněná plocha lokality je 5768 m2. Čalonice se v pramenech objevují poměrně pozdě. V l. 1364-1374 se po nich píše Sezema, příslušník odnože vladyků z Bukoviny, ale držel je už jeho otec, jímž asi byl Ludvík z Bukoviny. Sezemův syn se totiž v r. 1381 uvádí rovněž jako Ludvík, což je vzhledem k oblíbenému opakování jmen jistým náznakem dědova jména. Tvrz se uvádí teprve po Ludvíkově předčasné smrti, a to v r. 1392, kdy zboží už převzal Zikmund z Myslibořic, který byl s Čalonickými spřízněný. Ještě r. 1417 přebral Čalonice jeho syn Jan, ale záhy právě jím rod vymřel. Neznámí dědicové asi statek přepustili dalešickému konventu, kterému bezpečně patřil v 16. stol. Historické zprávy tedy nevypovídají o počátcích sídla. Nálezy z poměrně rozsáhlého sondážního průzkumu P. Kouřila spolehlivě datují existenci hradu od konce 13. stol. do počátku 15. stol. Nálezově zánik koresponduje se zprávou z r. 1417, kdy se hovoří o tvrzišti a výzkum odkryl též výraznou požárovou vrstvu. O tom, že se tak stalo při dobytí, svědčí hroty šípů a šipek, které vrstva obsahovala. Je tedy pravděpodobné, že sídlo bylo zničeno za rozbrojů předhusitského období a vzhledem k dalším osudům chyběla motivace k jeho obnově. Pro klášter užitečná vesnice přetrvala sídlo a zpustla až někdy od poloviny 16. stol.