Netradičně řešená budova někdejšího Státního výzkumného ústavu textilního (SVÚT), prošla v letech 2000–04 k rekonverzí na sídlo Krajského úřadu Libereckého kraje. Nejvyšší liberecká budova (78 m) byla postavena podle projektu vypracovaného Zdeňkem Plesníkem z Centroprojektu Gottwaldov v letech 1967–74. Centroprojekt byl přímým následovníkem Baťova odboru výstavby, který vyprojektoval v letech 1936–38 proslulý „Baťův mrakodrap“, správní budovu č. 21, ve Zlíně. Devatenáctipodlažní objekt SVÚTu byl provozně-administrativní budovou s převahou dílenských a laboratorních provozů. Teoretik architektury Rostislav Švácha ji trefně označuje „vertikální halou pro stroje“. Průčelí oživuje kordonová římsa obíhající každé patro v polovině jeho výšky, čímž Plesník docílil dojmu dvojnásobného počtu etáží. Fasáda je nesena svislými ocelovými nosníky do profilu písmene Y, kolejnice na střeše slouží k zavěšení pojízdné lávky na čištění vnějšího pláště. Budova byla v mnoha ohledech experimentální stavbou, která předběhla svou dobu použitím unikátních stavebních postupů. Netradičně architektonicky řešená budova je pozoruhodná užitím progresivní stavební technologie zvedaných stropů lift slab a taženým bedněním u betonáže jader. Jedná se o technologii, při níž jsou jednotlivá patra vybetonována v jedné úrovni a následně vysouvána nahoru za pomoci hydraulického zvedáku. Tato metoda umožňuje značné úspory bednění a užívá se v případě mimořádně vysokých budov. Tu vyvinul pro ČSSR pardubický Průmstav podle původního amerického patentu z roku 1954. Zdání dvojnásobného počtu pater domu způsobují vkládané parapety - kordonové římsy rozdělující každé patro. Unikátním technickým prvkem je dosud funkční výtah typu páternoster, jeden z nejvyšších v Evropě. Od počátku se počítalo s tím, že budova bude součástí rozsáhlejšího komplexu čtyřpodlažních horizontálních budov, k jejichž realizaci ovšem nakonec nedošlo. Nedílnou složkou původního projektu byla i nová příjezdová lávka přes řeku Nisu a obdélníková piazzeta, umožňující důstojný vstup do objektu. Tvůrce této pozoruhodné stavby, akademický architekt Zdeněk Plesník studoval v letech 1933 až 1937 na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze u Pavla Janáka, přičemž v roce 1936 krátce pracoval u Jaromíra Krejcara, kde se podílel na soutěžním projektu československého pavilonu pro výstavu v Paříži. K architektuře ho dle vlastních slov přivedlo okouzlení dílem Le Corbusiera. Po dokončení studií pracoval dva roky ve stavebním oddělení firmy Baťa ve Zlíně. V roce 1939 nastoupil do ateliéru Josefa Gočára na Akademii výtvarných umění v Praze, ale již 17. listopadu byl zatčen a rok vězněn spolu s dalšími českými studenty v Oranienburgu. V letech 1941 až 1945 pracoval ve filmových ateliérech Zlín a studium na AVU dokončil až po válce u Jaroslava Frágnera. V letech 1948 - 1976 pracoval ve státním podniku Centroprojekt Gottwaldov, nástupnické organizaci někdejší Baťovy projekční kanceláře, kde navrhl řadu průmyslových staveb, veřejných i administrativních budov, škol a rodinných domů. Plesník byl architektem, který obdobně jako Karel Hubáček dokázal vybudovat stavby, které obstojí i před nejpřísnějšími kritérii kladenými na českou architekturu dvacátého století, což dokládá mj. i jeho tvůrčí pojetí tzv. sorely, reprezentované mj. budovou dopravního podniku ve Zlíně z roku 1956.