Budova vypracovaná ve stylu high-tech, typického pro tvorbu ateliéru SIAL, byla zahrnuta do poměrně velkorysé urbanistické studie na přestavbu centra města jen díky záměru na vybudování hotelu Radnice (projekt arch. Pavel Švancer). Budova byla navržena jako přístavba k sousednímu objektu někdejší ČSP čp. 8. Projekt se již od počátku potýkal s nedostatkem peněz, neboť pojišťovna nepatřila mezi významné subjekty a tak se dokonce sama musela stát vyšším dodavatelem, zakoupit vlastní jeřáb a všemožně vycházet vstříc Pozemním stavbám Liberec, které stojí za montovaným železobetonovým skeletem MS 71. Na návrzích Jiří Suchomel pracoval již od roku 1974 a vypracoval hned několik variant řešení. Montovaný skelet poskytoval architektovi velmi omezené možnosti a levnější typová fasáda se nemohla použít pro velký rozpon konstrukce. Proto Jiří Suchomel uplatnil netradiční řešení na principu „akvária“ a pojišťovnu „složil“ ze dvou autonomních částí. Skelet s malou nosností zakryla lehká vrstvená fasáda kombinující vnitřní cihelné přizdívky s izolačními panely z pěnového skla, ztužená pomocnou ocelovou konstrukcí, zasklenou sklobetonovými tvárnicemi (copilit). Podle úhlu, denní doby a počasí bylo možné skrze copilitovou „slupku“ nahlédnout do útrob budovy a copilit se uplatnil i v interiérech (příčky oddělující kanceláře). Pro sjednocení stavby s okolní neoslohovou zástavbou byly před okny a prosklení navrženy elegantní pevné slunolamy. Nedostatečná povrchová úprava ocelových prvků vedla k rozhodnutí natřít je okrovou barvou na ocel, bránící postupu koroze. Týž odstín se objevil i na dalších natíraných prvcích a v interiérech (podlahy, keramické obklady). Vnitřní vybavení reprezentačních prostor navrhli architekti, specializovaní na interiérový design, Jan Bočan, Zdeněk Rothbauer a Oldřich Novotný. 1. NP obsahovalo halu pro styk s klienty, přičemž prostor haly byl nápaditě zčásti otevřen vynecháním stropních panelů do 2 NP. Ve 2. - 5 NP se nacházely administrativní provozy, 6. NP bylo využito pro zasedací místnost s terasou. Kanceláře jsou orientovány do ulice, naopak pomocné prostory jako archivy a schodiště do dvora. Třebaže byla ve své době stavba chápána jako jisté provizorium a její osobitá architektura nebyla doceněna, svým technicistním, neofunkcionalistickým pojetím, snese srovnání s nejvýznamnějšími zahraničními realizacemi této doby, mj. má velmi blízko k pozoruhodnému objektu Ústavu vodního stavitelství technické univerzity v Berlíně od Ludwiga Lea (1976). Jak konstatuje Rostislav Švácha, to co objektu dávalo "příchuť jedinečnosti a nezastupitelnosti, byla mlžina kovových slunolamů, zhušťujících vrstvu prostoru před vlastním tělem stavby, zdánlivá hrubost a matný lesk jejího skleněného pláště z copilitu, v interiéru pak velkorysost přepážkové dvorany o výšce dvou podlaží." Objekt lze zároveň do jisté míry označit za kontextuální, neboť respektuje výšku, hmotu a tvar okolní zástavby přičemž copilitový plášť umožnil odlišit neutrální charakter novostavby od bohaté plastické výzdoby sousední pojišťovny a protější spořitelny. V letech 1995-97 prošla budova přestavbou opět na základě projektu Jiřího Suchomela, kterému se podařilo prosadit kompromisní řešení, reflektující původní řešení a to i navzdory prvotnímu požadavku investora na kamennou fasádu, jež měla odrážet důstojnost společnosti. Protože ČP rezolutně odmítla obnovit copilitovou fasádu, vnější konstrukci včetně slunolamů nahradila nová (zachována nicméně zůstala původní nosná konstrukce fasády s tepelně izolačními výplněmi z pěnoskla), osazená novým transparentním obkladem, tvořeným tabulemi z floatového, tónovaného skla. Slovy autora, "z kukly se vylíhl nový tvor".