soubor sepulkrálních památek

Bývalý městský hřbitov nahradil pohřebiště u kostela sv. Kříže, které bylo využíváno mezi lety 1787?1832 a přestávalo již pro potřeby rozrůstajícího se města dostačovat. Hřbitov vznikl na pozemcích děkanství v roce 1832 a ohraničovaly ho dnešní ulice Budyšínská, Ruská a Ruprechtická. V letech 1861 a 1874 došlo k rozšíření hřbitovního areálu a v roce 1892 do něj přibyla márnice. Ta byla dle návrhu libereckého architekta Maxe Kühna (1877–1908) v roce 1933 dále rozšířena a upravena na kolumbárium a smuteční síň. Poslední pohřeb se uskutečnil v roce 1956 a následně hřbitov bez využití a údržby chátral. Několik hodnotných objektů bylo v roce 1964 vybráno a stalo se kulturními památkami. Technické služby města Liberec poté provedly v roce 1968 soupis, podle kterého se na hřbitově nacházelo více než sedmnáct set hrobů a hrobek. Mezi lety 1974?1984 se uskutečnil plán k dobově podmíněné transformaci hřbitova na park, který se měl stát oddechovým místem pro obyvatele nově vznikajícího panelového sídliště. Pro soubor památkově chráněných sepulkrálií a dalších hodnotných artefaktů, čítající kolem čtyřiceti položek, byl vybrán prostor nad Budyšínskou ulicí, kde vzniklo společně s pomníkem války z roku 1866 a centrálním křížem jakési lapidárium bývalého hřbitova. Přesunuta byla převážně jen sochařská výzdoba náhrobků, která byla umístěna na nové betonové sokly. Řada sepulkrálních děl však byla nenávratně zničena. Mezi jinými je třeba zmínit především náhrobek Josefa Salomona (+ 1810) z bílého carrarského mramoru od italského sochaře Francesca Somainiho z roku 1828 a novogotickou hrobku Heinricha Liebiega. Větší štěstí měla skulptura z náhrobku Kateřiny Josefy Merklové, zhotovená dle návrhu Josefa Berglera (1753?1829) Václavem Prachnerem (1784?1832), kterou v roce 1987 deponovala do svých sbírek Národní galerie a kterou eviduje NPÚ ÚOP střední Čechy. S litinovou plastikou sedící plačky od berlínského sochaře Hanse Dammanna (1867?1942) se setkáme na ruprechtickém hřbitově. Ve druhé polovině osmdesátých let a v roce 1990 došlo k opakovanému a rozsáhlému poničení sepulkrálních památek vandaly, které se až do roku 2011 dále prohlubovalo. V roce 1994 byl prostor lapidária pronajat zahradnickému centru a následně využíván jako prodejna bazénů. V této době vznikl nový vstup z Budyšínské ulice. Provoz prodejny byl ukončen k roku 2006. Stav artefaktů bývalého hřbitova byl kritický. V roce 2011 prošel prostor bývalého lapidária rozsáhlou rekonstrukcí na tzv. Zahradu vzpomínek, která do své první fáze nezahrnula sepulkrální objekty. Ty byly z větší části provizorně deponovány do jejího severovýchodního cípu, další se nacházejí převážně u jižní části východní ohradní zdi. Došlo také k vyčištění hrobky rodiny Leopolda Ullricha, ve které se nacházela řada artefaktů bývalých náhrobků. Náhrobky byly zhotoveny převážně z jemnozrnného pískovce, v menší míře ze žuly či mramoru a litiny. Autorsky se na nich podíleli kromě pražského sochaře Josefa Maxe (1804?1855) i liberečtí sochaři Josef C. Effenberger (1824?1872) a Josef F. Elstner (1848?1901). Stav sepulkrálních památek je kritický, většinou se jedná o pouhá torza. Památkově chráněný náhrobek Christophera Siebera od Josefa Maxe, pocházející údajně z roku 1871, je nezvěstný. Jednalo se o klečícího melancholického anděla opřeného o převrácenou pochodeň. Další památkově nechráněná hodnotná torza náhrobků mají potenciál být navržena k památkově ochraně.