1) býv. rabínský dům čp. 518 2) zahrada 3) oplocení Bývalý rabínský dům čp. 518 je situován v jižní části městského jádra, na jižní straně ulice K.H.Borovského. V této části města se pravděpodobně již od konce 15. století rozkládalo židovské ghetto. Na dům na jižní a východní straně navazuje zahrada, vymezená původním oplocením na kamenné podezdívce. V jejím prostoru stávala do roku 1938 tzv. nová synagoga, vypálená při „křišťálové noci“ v listopadu 1938. Při jižní hranici zahrady probíhá městská hradební zeď s vybíhající baštou, které jsou nedílnou součástí tachovského městského opevnění (KP r.č. ÚSKP 45608/4-1659). Ze západní strany přiléhá dům čp. 125, severní průčelí se obrací do ul. K.H.Borovského, východní a jižní průčelí je orientováno do zahrady. Dům byl postaven spolu se sousední synagogou v letech 1911-12 podle návrhu architekta Alfreda Grotteho jako jeden komplex, který měl nahradit tzv. starou synagogu zničenou požárem v roce 1911. Rabínský dům a synagoga byly projektovány v moderním slohu, vycházejícím z pozdní secese, vyznačovaly se shodnými architektonickými prvky a byly vzájemně propojeny. Plány schválila městská radnice v listopadu 1911, základní kámen byl položen 2.12.1911, dne 9.9.1912 se v synagoze uskutečnila první slavnostní bohoslužba. V bývalém rabínském domku byla umístěna úřadovna rabinátu, zasedací síň, učebna a byty zaměstnanců náboženské obce. V suterénu byla projektována mikve, která nakonec nebyla realizována. V případě nové synagogy se jednalo o členitou stavbu v pozdně secesním slohu, s neobvyklou dispozicí, završenou vysokou valbovou střechou s vížkou. Na východním průčelí vystupovala apsida se sloupy. Hlavní sál synagogy ukončovala na východě široká příčná loď s řadou úzkých oken ve štítech, v západní části navazovala hlavní loď se stupňovitou galerií pro ženy, pod níž byla umístěna předsíň se dvěma vestibuly po stranách. Hlavní sál synagogy měl kapacitu 124 míst a jeho podlaha byla v úrovni terénu. V přízemí se kromě něj nacházela ještě jedna menší modlitebna s kapacitou 25 míst, klubovna sloužící jako schůzovní místnost, šatna a toalety. Synagoga byla orientována na východ, hlavní vchod měla od severu, ze zahrady, a v západní zdi byl zřízen nouzový východ. Stupňovitá ženská galerie v prvním patře poskytovala dobrý výhled na bohoslužbu probíhající v hlavním sále, měla kapacitu 120 míst a byl k ní připojen prostor pro zpěváky s varhanami a vlastní toalety. Na ženskou galerii se vystupovalo po dvou bočních točitých schodištích. Ve vnitřní výzdobě synagogy se uplatnily figurální mozaiky, zobrazující Mojžíše s deskami Desatera a Arona s dýmající kadidelnicí. Ze starší zničené synagogy byla do novostavby zakomponována mosazná pokladnička na milodary v podobě natažené ruky a kamenné rituální umyvadlo s letopočtem 1738-39. Nejvýraznějším prvkem interiéru se stal aron ha-kodeš z 18. stol., přenesený ze zrušené synagogy v Novém Sedlišti. Alfred Grotte (1872 – 1943) – architekt, znalec synagogální architektury; narodil se a vyrůstal v Praze, v roce 1897 zakončil studia na vídeňské Technice, poté praktikoval ve Vídni, v Praze a Lipsku. Většinu svého života působil jako pedagog na odborných stavebních školách v Poznani a Vratislavi. Projektoval řadu obchodních, nájemných a rodinných domů, nejméně dvě synagogy a řadu židovských náhrobků. Napsal téměř stovku odborných studií a populárních článků, jeho nejvýznamnějším dílem je práce „Typy německých, českých a polských synagog od XI. do počátku XIX. století“ z roku 1915, věnovaná vývoji synagogální architektury ve střední Evropě v dosud málo probádaném období raného novověku. Zemřel v Terezíně.