rudný důl Dědičná štola sv. Eliáše

Dědičná štola sv. Eliáše se nachází na S okraji rudolfovského rudného revíru, v němž byly v minulosti soustředěny jedny z nevýznamnějších důlních děl v jižních Čechách. Ložiska stříbronosných minerálů (sfaleritu, galenitu, pyritu a tetraedritu) se zde vyskytovala v pruhu asi 13 km dlouhém a 1 km širokém, který se táhl od obce Hůry, přes Adamov, Rudolfov, Dobrou Vodu, Doubravici až k Vidovu. Těžené žíly zde místy dosahovaly mocnosti až několika metrů a obsah stříbra se pohyboval od několika gramů až po 60 kilogramů na tunu. První písemné zmínky o dolování se objevují již ve vrcholném středověku (1385), avšak ke skutečnému rozmachu těžby dochází až od počátku 16. století. Zprvu živelné dolování organizují postupně vznikající těžařstva budějovických měšťanů a největší hornická osada je roku 1585 povýšena na královské horní město Rudolfov. Postupný pokles výnosů a problémy s odčerpáváním vody z dolů vedly ve druhé polovině 16. století k útlumu těžby. Největšími podílníky v důlním podnikání se stávají Rožmberkové, ale i přes jejich značné investice do obnovení těžby jsou do třicetileté války všechna hlavní důlní díla uzavřena. Opakované pokusy o obnovení těžby, které organizovalo jak královské město České Budějovice tak stát či soukromá těžařstva, byly finančně nerentabilní a definitivně končí ve 20. letech 20. století. Eliášova dědičná štola, s jejíž ražbou bylo započato na den sv. Eliáše 20.7.1574, měla zajistit odvodňování nejbohatších důlních děl ležících na tzv. vesecké žíle. Podle původního záměru měla celková délka štoly s ústím ve vsi Úsilné být asi tři kilometry. Přestože práce na štole pokračovaly relativně rychlým tempem, byla těžařstva po šesti letech nucena její ražení zastavit, neboť již nedokázala nést vysoké finanční náklady. Výraznější pokrok nepřinesly ani dva pokusy o obnovení prací - první vznikl z iniciativy panských rodů z Rožmberka a z Hradce v roce 1584, druhý podniklo město Budějovice po roce 1628. K výraznému pokroku došlo až v 18. století, kdy práce převzal důlní mistr J. Capeta, jemuž se roku 1725 podařilo napojit štolu na šachtu sv. Floriána. Odtud se od Eliášovy štoly oddělily dvě boční větve. První – tzv. Tříkrálovská – dosáhla roku 1734 důl Boží vůle a postupně i dolů Třešně a Šalamoun, druhá odbočka Panny Marie Vítězné směřovala k dolům v okolí Libniče a roku 1769 se napojila na šachtu Boží požehnání. Ražení hlavní větve štoly pokračovalo dále směrem na jihovýchod. Napojení štoly na důlní díla se nacházelo v hloubce 80 – 100 m pod povrchem. Po roce 1777 pokračovala v razících pracích státní správa, na níž v 19. a poč. 20. století navázala soukromá těžařstva, z nichž nejvýznamnější bylo Rudolfstädter Erzbergbau-Gewerksschaft, které nechalo celou Eliášovu štolu vyčistit a upravit. Po definitivním ukončení těžby na počátku 20. století ztrácí štola význam, avšak již v roce 1932 byla využita jako významný zdroj pitné vody pro město České Budějovice. Tomuto účelu sloužila až do roku 1977, kdy byla dokončena Římovská přehrada. V současné době je štola přístupná novodobým betonovým portálkem ležícím na pozemku za domem čp. 60 na severozápadním okraji obce Úsilné. Asi padesátimetrový úsek štoly za portálkem, který byl ražen v nesoudržné hornině je vyzděný lomovým kamenem a zaklenut. Poté co štola vstupuje do rostlé skály má podobu vylámané chodby lichoběžníkovitého průřezu o výšce asi 2 m. V pravidelných intervalech je spojena s povrchem větracími šachtami, kterých bylo celkem 19. Tyto šachty jsou v současné době zasypané a na povrchu se již nijak neprojevují. Výjimkou je první šachta ležící na východním okraji Úsilného, která byla století využita jako vodárenská šachta a proto nebyla zasypána. Je hluboká 18 m a ve 20. století nad ní byla vybudována drobná kruhovitá stavba.