1) parkánová zeď v čp. 86 a ve dvoře čp. 87, Pražská ul. 2) hlavní hradební a parkánová zeď, Křižíkovy sady (za čp. 103, Dřevěná ul. a za čp. 106 a 360, nám. Rep.) 3) hradební zeď v čp. 114, Zbrojnická ul. 4) hradební zeď s baštou v čp. 357, Kopeckého sady 5) hradební zeď v areálu františkánského kláštera čp. 121, Františkánská ul. 6) parkánová zeď v čp. 122 (Kopeckého sady) a hlavní hradební zeď v čp. 329, 328 (Kopeckého sady) a čp. 159 (ul. B. Smetany) 7) zbytky brány v areálu dominikánského kláštera čp. 179, ul. B. Smetany 8) hradební zeď v čp. 179 (ul. B. Smetany) a čp. 180, 181, 182, 183, 184 (Bezručova ul.) 9) hradební a parkánová zeď v čp. 196 a 318, Prešovská ul. 10) hradební zeď v čp. 220, Riegrova ul. 11) hradební zeď ve dvoře domu čp. 321, Sady Pětatřicátníků 12) bašta za čp. 44 s částí hradební zdi, Malá ul. 13) hradební a parkánová zeď za čp. 58, Veleslavínova ul. 14) hradební zeď za čp. 301 (sady 5. května) a čp. 84 (Pražská ul.) 15) vodárenská věž čp. 309, Pražská ul. 16) barokní bastion, Sady 5. května 17) hlavní hradební zeď v býv. sladovně za čp. 193, Prešovská ul. Plzeňské městské hradby patří k nejhůře dochovaným historickým městským fortifikacím v českých zemích. Důvodem tohoto stavu je časný nástup moderního rozvoje města, v jehož důsledku docházelo již v první třetině 19. století k expanzi městské zástavby do hradebního pásma. Císařský otisk stabilního katastru z roku 1839, který je nejstarší podrobnou mapou města, tedy již městské opevnění jako celek nezachycuje. První písemná zmínka o existenci plzeňského opevnění se dochovala z roku 1322 v listině krále Jana Lucemburského. Podle stávajícího stavu poznání byla zděná hlavní hradební zeď vybudována ve druhé čtvrtině 14. století, velmi pravděpodobně současně s vnější parkánovou hradbou. Původní gotické hradby byly vyzděny z lomového kamene. Úseky vyzděné z opracovaných kvádrů doplněné klíčovými střílnami pro ruční palné zbraně jsou charakteristické pro pozdně gotickou přestavbu. Hlavní hradba byla zesílena 28 hranolovými a půlválcovými baštami, parkán měl těchto objektů dvanáct. Hlavní hradební zeď byla v dalším vývoji opatřena také cimbuřím a na krakorcích vysunutým podsebitím. Na vnitřní straně hlavní hradby byla vytýčena příhradební ulička, před vnější parkánovou hradbou se na jižní a západní straně nacházel příkop napájený vodou. Na severu a východě příkop nahrazovaly řeky Mže a Radbuza, vedené zčásti tzv. Mlýnskou strouhou. Ve středověku vybudovaná fortifikace Plzně rozhodně nebyla pouze symbolická, vzhledem k angažování města v dobových konfliktech na ni byly kladeny především v průběhu 15. století značné nároky. Z dosavadních výzkumů vyplývá, že hradby byly vícekrát opravovány a přestavovány. Pozdně gotická přestavba opevnění pravděpodobně zásadně proměnila vnější parkánovou hradbu, na níž byla, jak se zdá, přesunuta hlavní tíha obrany města. V souvislosti s tím je třeba vnímat poměrně časné doklady o expanzi měšťanské zástavby do prostoru příhradební uličky, důležitým mezníkem v „privatizaci“ hradebního pásma byl podle všeho velký požár města v roce 1507. Do vlastního města vedly čtyři brány. Nejdůležitější komunikace procházející Plzní vstupovala do města Pražskou branou v Pražské ulici na východě a na západě vycházela Říšskou branou v dnešní Riegrově ulici, severojižní cesta vstupovala do města na severu Saskou branou v Roosveltově ulici a vycházela Litickou branou v dnešní ulici B. Smetany. Stavební vývoj těchto vesměs zaniklých objektů zatím víceméně uniká našemu poznání. Éra plzeňských středověkých hradeb byla definitivně ukončena vybudováním moderní barokní bastionové fortifikace císařským důstojníkem a pevnostním inženýrem Johannem de la Coronna. Její budování bylo zahájeno na konci roku 1618 ihned po dobytí Plzně generálem Mansfeldem a pokračovalo prakticky až do roku 1659. Nové opevnění bylo stavěno v předpolí starších hradeb, musela mu ustoupit část plzeňských předměstí. Linie starších hradeb si nadále uchovala význam právní hranice města. Přestavba Plzně na důležitou barokní pevnost změnila rovněž komunikační schéma města, Říšská brána byla z Riegrovy ulice přeložena do Prešovské a Litická brána směřující k jihu byla zcela zrušena. Výstavbou barokního opevnění byl zahájen proces zanikání středověkých hradeb, který vyvrcholil v 19. století.