Trasa linky A protíná historické jádro Prahy, které je od roku 1971 památkovou rezervací. Jejím hlavním úkolem bylo odlehčení kolabující povrchové dopravě právě v centru Prahy. Všechny stanice, kromě stanice Dejvická, mají standardizované architektonické řešení a jsou realizované důlním způsobem, díky kterému bylo umožněno zachovat historické centrum bez drastických zásahů. Metro se do historického města začlenilo buď výstupy do volných prostor náměstí, parků, chodníků, nebo využilo partery stávajících domů. V historicky cenných lokalitách byly zvoleny schodišťové výstupy bez zastřešení, jinde schodiště a eskalátory kryly prosklené pavilony. Nejcharakterističtější prvek trasy představuje hliníkový eloxovaný obklad. Toto působivé op-artové řešení je dílem hlavního architekta metra Jaroslava Otruby. Tvoří ho lisované desky čtyř typů. Čtvercové puklice 48 × 48 cm s konkávní respektive konvexní kruhovou částí a obdélníky 48 × 24 cm, akusticky perforované či plné. Jednotící výraz trasy A vytváří desky eloxované do základní barvy, světlého bronzu – champagne. K odlišení jednotlivých stanic slouží střední pruh obkladů kolejiště po celé délce v několika odstínech charakteristické barvy každé stanice. Barvy mají mít souvztažnost s danou lokalitou města. Podlahy pokrývá dlažba z broušených žulových desek, které většinou vytvářejí pásy různé šířky střídající světlé a tmavé odstíny. Kámen se stal také hlavním materiálem na obklady stěn a pilířů provedené suchou montáží na ocelových profilech. Zde se uplatnily barevné žíhané mramory většinou zahraniční, pocházející ze zemí východního bloku, nejčastěji z bývalé Jugoslávie. Stanice Dejvická, původně Leninova, jako jediná ze stanic úseku není ražená. Situována je na Vítězném náměstí, které se v době stavby metra jmenovalo Říjnové revoluce. Jako jediná na trase A má vestibuly na obou stranách nástupiště propojené obchodní pasáží. Bezpilířovým prostorem i celkovým konstrukčním řešením se blíží stanicím trasy C. Jedinečné je pojetí obkladu za kolejišti glazovanými keramickými panely různých barev teplých tónů zavěšenými na nosné ocelové konstrukci. Výtvarný efekt mají mramorové obklady různých barev, čelní stěna nástupiště je obložena tmavě šedým mramorem Jablanica, ostatní stěny jsou obloženy bílým mramorem Venčac a mramorem Jablanica. Obklady vestibulu a pasáže jsou v kombinaci červených a světlých mramorů Hungaria a Maljat. Střídání různě barevných obkladů a atypický spárořez opticky zkracují plnou stěnu pasáže. Stanice nebyla chudá na druhy použitého kamene, ani na výtvarná díla. Ve východním vestibulu byla skleněná plastická prosvětlená stěna – vitráž od Josefa Kochrdy, Viléma Veselého a Pavla Wernera, západní vestibul uzavírala kovová stěna s verši Vladimíra Majakovského a reliéfním portrétem Lenina od Vendelína Zdrůbeckého a Milana Míška, dnes skrytá za trafikou. Dalším dílem jsou monumentální kamenné mozaiky od Martina Sladkého při západním a východním vestibulu, obě dnes částečně skryté v nově vestavěných provozovnách. Do roku 2015 byla Dejvická stanicí konečnou, přičemž tento stav byl od začátku uvažován jako dočasný. V rámci vcelku citlivé modernizace v roce 2018 došlo kromě výměny podhledu, osvětlení a vestavby výtahu, také k zastavění prostoru pod schodištěm z nástupiště. Výdech ze stanice patrně od Josefa Kalese se nachází na parkovišti u Evropské třídy a hotelu Diplomat, má formu kamenem obloženého krystalu. Druhý odstraněný utilitární výdech byl od Miroslavy Schenkové z Metroprojektu.