Lehká opevnění vzor 36 jsou jednoduché železobetonové konstrukce, měly za úkol postřelovat instalovanými zbraněmi prostor čelní nebo kosou palbou. Byly stavěny tam, kde osádka měla dobrý výhled do okolní krajiny, tj. na kopcích, vyvýšených místech, atd. Bylo tak maximálně využito dostřelu zbraní, ale zároveň se zvyšovalo riziko odhalení a objekty byly v tomto ohledu zranitelnější. Dalším problémem byla i obecně nízká odolnost, armáda nevydala žádné požadavky na vlastnosti betonové směsi, a tak byly tyto objekty stavěny dle dobových norem, podle kterých měl mít beton pevnost 200 kg/cm2 (dle dnešních norem beton třídy B20). Výzbroj mohly tvořit těžké kulomety vz. 24 nebo lehké kulomety vz. 26. V pevnůstkách chybělo jakékoliv ventilační zařízení, proto při déle trvající střelbě mohlo dojít k zamoření interiéru zplodinami z vystřelených nábojnic. Větrat se dalo pouze otevřenými vchodovými dvířky v týlové stěně objektu, což bylo při útoku z týlu velmi nebezpečné, případně bylo možné bojovat v plynových maskách. Velkou nevýhodou byla i absence vzájemného krytí, protože pevnůstky byly určeny pouze pro vedení čelních nebo kosých paleb. Ucelené postřelované pásmo bylo možné vytvořit pouze v jejich předpolí, prostor mezi pevnůstkami a v jejich týlu zůstával nepostřelován. Nový typ lehkých betonových pevností vz. 37 byl určen především pro vedení bočních přehrazujících paleb. Podobně jako u předchozího typu LO vz. 36 byly pro LO vz. 37 zpočátku projektovány tři varianty označené písmeny A, B a C, později přibyly další dva typy D a E, avšak rozdíly mezi typy se neomezovaly pouze na velikost objektu. Zatímco typ A byl určen pro vedení bočních paleb, typ B měl jednu boční a jednu čelní střílnu. Typy C a E s jednou čelní střílnou byly podobné objektům vz. 36, typ D měl jednu boční střílnu. K písmennému označení se přidávala čísla, která vyjadřují úhel, který dvě střílny pevnosti svírají mezi sebou. Např. objekt typu A-120 má dvě boční střílny, jejichž středové osy navzájem svírají úhel 120°. U půdorysně nesymetrických typů se ještě rozlišují stranově orientované varianty – typy B1 a D1 mají boční střílnu směřující vpravo, B2 a D2 mají střílnu směřující vlevo. Typy C1 a C2 následují obdobných pravidel, jen jde v těchto případech o dispozici vchodu. Systém nám narušuje pouze označení typů E a E1, které značí dispozici vchodu doleva (E), resp. doprava (E1). U jednotlivých typů dále rozlišujeme dvě varianty – běžnou a zesílenou, která má zvětšenou tloušťku betonových stěn a měla tudíž větší odolnost vůči dělostřeleckým granátům větší ráže. V terénně bohaté kopcovité krajině Novobystřicka dále přistoupilo ŘOP k výstavbě různě zešikmených a lomených objektů, které mají konstrukci přizpůsobenou místním specifickým podmínkám. Střílny LO vz. 37 byly oproti betonovým střílnám předchozího typu vyrobeny z ocelolitinových prefabrikovaných kusů, které se po dokončení betonáže osadily na určená místa. Pro pevnosti to znamenalo zvýšenou odolnost vůči dělostřelecké palbě. Univerzální lafety mohly být osazeny všemi typy kulometů tehdy nasazených do výzbroje československé armády. Všechny typy LO vz. 37 kromě typu C byly rovněž osazeny střílnou v prostoru vchodu. Pro obranu v těsné blízkosti bunkru mělo být využito granátového skluzu v týlové stěně (opět u všech bunkrů kromě typu C). U typů LO vz. 37 A, B, D a E měly být u stropu nad každou střílnou umístěny ventilátory pro odvod střelných zplodin. Pod kulomety se nacházely lavice s lapači vystřelených nábojnic. Dále se uvnitř nacházel ruční ventilátor ke vhánění vzduchu do místnosti a otočné zrcátkové periskopy k pozorování okolí pevnůstky nad střílnou (kromě typu C). Ve všech objektech kromě typu C byl vstup dvojitě uzavřen, mřížové dveře chráněné vnitřní vchodovou střílnou byly doplněny pancéřovými dveřmi do střelecké místnosti. Velikost osádek vz. 36 vycházela z velikosti objektů a čítala od dvou do šesti mužů. Osádky vz. 37 typu A a B čítaly sedm mužů. Velitel a zástupce velitele zajišťovali obsluhu periskopů, střelbu zajišťovali dva střelci. Výměnu zásobníků, obsluhu vchodové střílny a granátového skluzu měli na starosti dva pomocní střelci a spojka zajišťovala spojení s ostatními objekty a obsluhu ručního ventilátoru. Osádky vz. 37 typu D a E dosahovaly čtyř mužů – velitele, střelce, pomocného střelce a spojky. Opevnění vz. 37 typu C mělo pouze dva muže – střelce a pomocného střelce. Stavební úsek č. 186 Staré Město začínal severně od dnešní obce Klášter u rybníka Osika poblíž oblouku úzkokolejné železnice západně od Blata. Odtud procházel po zalesněném hřebenu nad dnešním Klášterem II. Pod Jelením vrchem překračoval silnici č. 1521 vedoucí z Kláštera II do Pomezí a dále pokračoval s hlavní silnicí č. 152 k prostoru rybníka Olien. Zde se linie mírně zalamovala k silnici č. 152 mezi Skalkou a Podlesím. Od silnice se však odvrací směrem do údolí potoka jižně od obce Pomezí, kde se linie mísila s prvními objekty úseku H-43.