Trasa linky A protíná historické jádro Prahy, které je od roku 1971 památkovou rezervací. Jejím hlavním úkolem bylo odlehčení kolabující povrchové dopravě právě v centru Prahy. Všechny stanice, kromě stanice Dejvická, mají standardizované architektonické řešení a jsou realizované důlním způsobem, díky kterému bylo umožněno zachovat historické centrum bez drastických zásahů. Metro se do historického města začlenilo buď výstupy do volných prostor náměstí, parků, chodníků, nebo využilo partery stávajících domů. V historicky cenných lokalitách byly zvoleny schodišťové výstupy bez zastřešení, jinde schodiště a eskalátory kryly prosklené pavilony. Nejcharakterističtější prvek trasy představuje hliníkový eloxovaný obklad. Toto působivé op-artové řešení je dílem hlavního architekta metra Jaroslava Otruby. Tvoří ho lisované desky čtyř typů. Čtvercové puklice 48 × 48 cm s konkávní respektive konvexní kruhovou částí a obdélníky 48 × 24 cm, akusticky perforované či plné. Jednotící výraz trasy A vytváří desky eloxované do základní barvy, světlého bronzu – champagne. K odlišení jednotlivých stanic slouží střední pruh obkladů kolejiště po celé délce v několika odstínech charakteristické barvy každé stanice. Barvy mají mít souvztažnost s danou lokalitou města. Podlahy pokrývá dlažba z broušených žulových desek, které většinou vytvářejí pásy různé šířky střídající světlé a tmavé odstíny. Kámen se stal také hlavním materiálem na obklady stěn a pilířů provedené suchou montáží na ocelových profilech. Zde se uplatnily barevné žíhané mramory většinou zahraniční, pocházející ze zemí východního bloku, nejčastěji z bývalé Jugoslávie. Stanice Hradčanská se měla stát základem výstavby centra severozápadní oblasti Prahy. Byla situována v blízkosti dejvického nádraží, kde měly původně vyrůst nové správní, administrativní a obytné objekty, autobusové nádraží a parkoviště. Původní plán se ovšem neuskutečnil a novodobou výstavbu reprezentuje administrativní objekt s obchody doplňující jižní frontu třídy Milady Horákové a přemosťující ulici K Brusce, do něhož ústí jeden z výstupů ze stanice. Stavbu provázely četné demolice. Ražená trojlodní pilířová stanice má jeden vestibul, druhý vestibul měl původně vést do Dejvické ulice. Starší podchod pod tramvajovou a železniční tratí byl v roce 2012 nahrazen současným širším, kdy došlo zároveň k úpravě komunikací a tramvajových zastávek. Obklad nástupiště z hliníkových výlisků je v základní barvě a ve zlatooranžové. Na pilířích je obklad mramorem Jablanica a Sivec, na čelních stěnách tmavý lipovský mramor a Venčac plavý. Vestibul má kruhový půdorys umožňující propojení k výstupům vedoucím do všech stran. Stanice prošla v letech 1995–1996 celkovou rekonstrukcí. V obkladu zabudovaná zářivková svítidla nebyla zachována. Nedochovalo se ani nepřímé nasvětlení klenby středního tunelu světelnou rampou za římsou. Výtvarná díla vestibulu: kamenné reliéfní stěny v podobě iniciály z Vyšehradského kodexu, českého lva (zakryté) a koruny vytvořené v obkladu z mramoru Sivce, poukazují na blízkost Pražského hradu. Dosud viditelné reliéfy doplněné státním znakem a citátem z ústavy mají době poplatný charakter. Autory jsou Slavoj Nejdl a Jiří Prádler. Výdech ze stanice se nachází mezi nádražím a vstupem do metra. Je jednoduchého tvaru válce s přetaženými pilastry a s prstencem mříží v horní části.