Trasa linky A protíná historické jádro Prahy, které je od roku 1971 památkovou rezervací. Jejím hlavním úkolem bylo odlehčení kolabující povrchové dopravě právě v centru Prahy. Všechny stanice, kromě stanice Dejvická, mají standardizované architektonické řešení a jsou realizované důlním způsobem, díky kterému bylo umožněno zachovat historické centrum bez drastických zásahů. Metro se do historického města začlenilo buď výstupy do volných prostor náměstí, parků, chodníků, nebo využilo partery stávajících domů. V historicky cenných lokalitách byly zvoleny schodišťové výstupy bez zastřešení, jinde schodiště a eskalátory kryly prosklené pavilony. Nejcharakterističtější prvek trasy představuje hliníkový eloxovaný obklad. Toto působivé op-artové řešení je dílem hlavního architekta metra Jaroslava Otruby. Tvoří ho lisované desky čtyř typů. Čtvercové puklice 48 × 48 cm s konkávní respektive konvexní kruhovou částí a obdélníky 48 × 24 cm, akusticky perforované či plné. Jednotící výraz trasy A vytváří desky eloxované do základní barvy, světlého bronzu – champagne. K odlišení jednotlivých stanic slouží střední pruh obkladů kolejiště po celé délce v několika odstínech charakteristické barvy každé stanice. Barvy mají mít souvztažnost s danou lokalitou města. Podlahy pokrývá dlažba z broušených žulových desek, které většinou vytvářejí pásy různé šířky střídající světlé a tmavé odstíny. Kámen se stal také hlavním materiálem na obklady stěn a pilířů provedené suchou montáží na ocelových profilech. Zde se uplatnily barevné žíhané mramory většinou zahraniční, pocházející ze zemí východního bloku, nejčastěji z bývalé Jugoslávie. Stanice Staroměstská se nachází v hustě zastavěném území, na rozhraní Starého Města a Josefova a stala se výchozím bodem pro návštěvníky Staroměstského náměstí a Židovského města. Stavbu stanice provázel archeologický průzkum. Stavbu realizoval Metrostav a jedná se o raženou pilířovou stanici, která má jeden podzemní vestibul a z něj tři výstupy pevnými schodišti, přičemž dva se nacházejí v adaptovaných přízemích domů. V dotčených částech stavbou zasažených domů byly vybourány klenby nad suterénem a části zdiva, nové stropy a stěny jsou monolitické železobetonové. Druhý vestibul měl být u kostela sv. Mikuláše, jeho součástí se měl stát interiér románského domu. Realizace byla odložena z důvodu náročnosti řešení. Hliníkové výlisky tubusů nástupiště jsou v základní champagne a v červené barvě. Dlažba nástupiště je tvořena libereckou žulou, na pilířích je obklad sliveneckým mramorem, na svislých stěnách vračanský mramor, sokly jsou ze šluknovského diabasu. Osvětlení je nepůvodní. Vestibul přístupný eskalátory má dlažbu rovněž z liberecké žuly, obklad kombinuje slivenecký a vračanský mramor. Spárořez světlého obkladu různých výšek evokuje kamenné opukové stěny románských a gotických staveb odkazující se na specifické prostředí Starého Města. Interiér měly doplňovat zapuštěné zasklené vitríny v podélné stěně, v nichž měly být prezentovány nálezy archeologického ústavu. Jediným, zato výrazným uměleckým dílem byla kamenná mozaika Martina Sladkého připomínající události února 1948, která dominovala čelní stěně vestibulu a doplňovala jeho celkově světlé a teplé barevné odstíny. Dnes ji zakrývá prodejna. Výdech ze stanice, utilitární nízký polygon, se nachází na nábřeží, za taneční konzervatoří, v místě, kde v době ražení tunelů stála těžní věž. V letech 1997–1998 prošla stanice celkovou rekonstrukcí, znovu pak po povodních v roce 2003.