Moderní přístavba z roku 1963 se nacházela v západní části areálu Domu československých dětí, byl jí využit dvůr Malého lobkovického paláce včetně ohradní zdi, ta byla mezi vstupním objektem a výstavní chodbou ze tří stran obíhající kolem atria. Přízemní prosklená vstupní hala s předsazeným schodištěm se přimykala k východnímu líci této historické dvorní zdi, jižní křídlo navazující výstavní chodby bylo při zdi oddělující Jiřskou ulici. Nové prostory logicky navazovaly na rekonstruované objekty – ze vstupní haly byl po několika stupních přístup do níže položené šatnové haly, ze severní výstavní chodby se vcházelo do jídelny v bývalé konírně čp. 7. Autorem přístavby Nejvyššího purkrabství Pražského hradu, rekonstrukcí přeměněného na Dům československých dětí, byl architekt Josef Hlavatý ze Státního ústavu pro rekonstrukce památkových měst a objektů, za spolupráce Radoše Čapka, Vladimíra Tintěry a Karla Kuncy, návrh expozice byl dílem Jaroslava Zbořila. Objekt sloužil jako vstupní hala a výstavní chodba navazující na převážně renesanční bývalé purkrabství, rekonstruované také pod vedením architekta Hlavatého. Objekt přístavby se vyznačoval jednoduchostí, tvarovou a materiálovou čistotou. Celkovým pojetím lehká pavilónová architektura odkazovala k architektuře československé expozice na Světové výstavě v Bruselu. Stěny všech průčelí přístavby Nejvyššího purkrabství byly děleny v pravidelném rytmu tvořeném ocelovou nosnou konstrukcí a rámy prosklených ploch, shora je ukončovala průběžná jednoduchá římsa obložená plechem, v osách jednotlivých prosklených ploch vystupovala z římsy hranatá osvětlovací tělesa. Nosná ocelová konstrukce obvodových stěn byla černá lemovaná hliníkovými lištami v přírodním provedení. Podlahy uvnitř byly z žulových desek, na stropě byly použity hliníkové podhledy sálavého systému, v té době technická novinka. Spoluúčast výtvarníků byla výrazná, a to jak v historických částech, tak v nové přístavbě.