Trasa linky A protíná historické jádro Prahy, které je od roku 1971 památkovou rezervací. Jejím hlavním úkolem bylo odlehčení kolabující povrchové dopravě právě v centru Prahy. Všechny stanice, kromě stanice Dejvická, mají standardizované architektonické řešení a jsou realizované důlním způsobem, díky kterému bylo umožněno zachovat historické centrum bez drastických zásahů. Metro se do historického města začlenilo buď výstupy do volných prostor náměstí, parků, chodníků, nebo využilo partery stávajících domů. V historicky cenných lokalitách byly zvoleny schodišťové výstupy bez zastřešení, jinde schodiště a eskalátory kryly prosklené pavilony. Nejcharakterističtější prvek trasy představuje hliníkový eloxovaný obklad. Toto působivé op-artové řešení je dílem hlavního architekta metra Jaroslava Otruby. Tvoří ho lisované desky čtyř typů. Čtvercové puklice 48 × 48 cm s konkávní respektive konvexní kruhovou částí a obdélníky 48 × 24 cm, akusticky perforované či plné. Jednotící výraz trasy A vytváří desky eloxované do základní barvy, světlého bronzu – champagne. K odlišení jednotlivých stanic slouží střední pruh obkladů kolejiště po celé délce v několika odstínech charakteristické barvy každé stanice. Barvy mají mít souvztažnost s danou lokalitou města. Podlahy pokrývá dlažba z broušených žulových desek, které většinou vytvářejí pásy různé šířky střídající světlé a tmavé odstíny. Kámen se stal také hlavním materiálem na obklady stěn a pilířů provedené suchou montáží na ocelových profilech. Zde se uplatnily barevné žíhané mramory většinou zahraniční, pocházející ze zemí východního bloku, nejčastěji z bývalé Jugoslávie. Stanice Malostranská je situovaná v jedné z nejpůsobivějších lokalit historické Prahy, pod Pražským hradem, v blízkosti Valdštejnského paláce. Stala se tak výchozí stanicí pro návštěvníky Pražského hradu a Malé Strany. Stavbu realizoval národní podnik Výstavba kamenouhelných dolů Kladno. Hliníkové výlisky sloužící jako obklad stěn stanice jsou v zelené a v základní barvě champagne. Pilíře obložené srbským mramorem Venčac mají sokl a negativní římsu z leštěného nerezového plechu. Původní osvětlení zapuštěné v podhledu ani bodová svítidla nad sloupy se nedochovaly. Ze stanice vede jeden podzemní vestibul přístupný eskalátory, z něj je pak dalšími eskalátory přístupný nadzemní pavilon při parkové úpravě zahrady před jízdárnou. Druhou etapu výstavby mělo představovat zřízení podchodu pod komunikací a výstupů do Klárova, které bylo, podobně jako u ostatních stanic, odloženo na neurčito. Dominantu vestibulu tvoří kopie sochy Matyáše Bernarda Brauna Naděje, tyčící se nad eskalátory pod kruhovou nikou ve stropě. Mramorový obklad stěn (Venčac), plasticky pojatý s výraznými svislými spárami, oživují niky s kopiemi rokokových váz odkazujícími na výzdobu malostranských palácových zahrad. Nad plastikou a nikami s vázami jsou světelné rampy. Pilíře nástupiště jsou obloženy mramorem Venčac plavý, čelní stěny mramorem Venčac bílý. Výrazná pozornost byla věnována moderně nadčasově pojatému nadzemnímu pavilonu, působícímu lehce díky proskleným delším stranám zapuštěnými za tmavými pilíři nesoucími plochou střechu, a úpravě zahrady palácového pojetí. Součástí se stala obnova ohradní zdi se dvěma branami s osazením kopií kamenných prvků a obnova fasády Valdštejnské jízdárny včetně prolomení vstupu v krajní pozici, historický vstup byl pojat jako okno s výtvarně pojatou mříží. Architektonicky pojatý výdech navržený Zdeňkem Drobným, nízký betonový kruh členěný výstupky, leží v parku před Mánesovým mostem. V letech 1999–2000 prošla stanice celkovou rekonstrukcí, znovu pak v roce 2003 z důvodu zasažení povodněmi. Někdejší volný průchozí prostor nadzemního pavilonu oddělený pouze mříží zaplnila vestavba kavárny, celkově lze nicméně stanici považovat za dochovanou ve stavu velmi blízkém původnímu.