Domy č.p. 65 a č.p. 66 byly původně spojeny v jeden celek. Jedná se o volně stojící zděné domy obdélného půdorysu, které byly do ulice otočeny okapní stranou. Jednalo se o jednopatrové, podsklepené domy. Na okapní straně 11 okenních os, na štítové straně 5 okenních os. Do domu se vstupovalo třemi pravoúhlými vchody zdůrazněnými kamennými portály. Okna byla obdélná, ostění neprofilované, kamenné. Omítka hladká, členěna pouze horizontálně korunní římsou. Střecha mansardová, patrová s pěti dřevěnými vikýři v horní části segmentovitě zaoblenými. Střecha byla původně kryta taškami. Areál byl vystavěn r. 1723 jako textilní manufaktura na výrobu sukna, bavlněných látek, punčoch a kanafasového zboží. Výstavbou objektů „na zelené louce“ byl pověřen hejtman clamgallasovských panství Elias Ketzler na základě povolení hraběnky Johanny Emerencie z r. 1722 a již v r. 1724 bylo uděleno privilegium pro výrobu císařským Komerčním kolegiem. Výroba se zde ale příliš dlouho neudržela, a mezi lety 1767–1818 fungovala jako apretura a mandlování lněných pláten. Patrně v č. p. 67 byla v r. 1812 zřízena hrnčířská dílna s výrobou hliněných láhví pro Lázně Libverda. Zřízení této dílny může souviset s přestavbou objektu v r. 1808, kterou zmiňuje K. F. Kühn (datace měla být na malovaných slunečních hodinách na jižním průčelí č. p. 67) . Většina literatury uvádí přestavbu objektů na byty panských úředníků k r. 1850, což je však v rozporu s údaji v popisu J. G. Sommera již k r. 1834. Od r. 1896 fungoval areál jako dětský útulek (Azyl) pro děti továrních dělníků, v meziválečném období (1919–1925) také jako čeká menšinová škola.