Lokalita je situována na špici široké ostrožny nad ústím bezejmenného potoka do říčky Smutné (dnes celková terénní konfigurace pozměněna vybudováním rybníka Chobot). Na J a V straně leží těsně nad hranou příkrého, místy skalnatého svahu spadajícího k potoku a k rybníku Chobot, na S terén mírně klesá do údolí jiného levostranného přítoku Smutné. Na nejpřístupnější V straně se plocha ostrožny rozšiřuje a pozvolna začíná stoupat ke kótám 509 a 532 m. V terénu jsou patrné dva samostatné zahloubené objekty vzdálené od sebe 40 m. První má tvar pravidelného obdélníka se zaoblenými rohy o rozměrech 20 x 12 m. Obklopen je valem, jehož výška se vzhledem k umístění objektu na hraně ostrožny přecházející do svahu zvětšuje z 0,4 na V straně až na 2 m na straně Z. Jižní úsek V valu zcela chybí. Objekt má nečleněné ploché dno o tvaru oválu o rozměrech 14 x 5 m, jeho vzdálenost od koruny valu je 3,5 m na V straně a 2 m na Z straně. Zahloubení pod úroveň terénu je tedy na V straně 3 m, na Z straně nulové. K SZ rohu obdélníkovitého objektu se připojuje nepravidelně kruhovitá prohlubeň o vnitřním průměru 4 m, obklopená nízkým valem. Druhý objekt podobného typu se nachází 40 m východně přímo nad hranou jižního svahu ostrožny. Jedná se o oválnou až obdélníkovitou prohlubeň obklopenou nízkým valem. Její rozměry jsou 12 x 9 m, vnitřní plocha má delší osu 6,5 m. Hloubka objektu měřená od koruny valu je 3 – 3,5 m. Val vysoký asi 1 m je na S straně přerušen, což může být pozůstatkem původního vstupu. První popis lokality podal v roce 1873 J. K. Hraše, který ji považoval za pozůstatky dřevěného hrádku. A. Sedláček ji ztotožňuje s opevněným sídlem Skalice, která se v písemných pramenech poprvé objevuje v roce 1260, kdy byla spolu se Sepekovem v držení vnuků zakladatele rodu Vítkovců Vítka z Prčic Vítka a Budivoje. Po potlačení vzpoury Vítkovců jim byla roku 1291 králem Václavem II. Skalice odňata a udělena biskupovi Tobiáši z Bechyně. V roce 1307 získávají již opuštěnou Skalici Rožmberkové a připojují ji k příběnickému panství. A. Sedláček považoval velký obdélný objekt a sousední prohlubeň za palác se studní, předsunutý oválný objekt za pozůstatek obranné věže. Celé sídlo označoval za přechodný typ mezi slovanským hradištěm a středověkým hradem. Na základě současného stavu znalostí nelze lokalitu funkčně ani chronologicky zařadit. Přestože zde v omezeném rozsahu proběhl archeologický výzkum, nepodařilo se zde zachytit žádné zbytky zděné architektury ani jiné archeologické nálezy, rovněž terénní situace neodpovídá dispozici vrcholně středověkého feudálního sídla, což nedovoluje potvrdit ztotožnění s vítkovskou Skalicí. Charakter obou popsaných objektů (samostatný zahloubený útvar chráněný nejspíše jednoduchým sypaným valem) spolu s absencí archeologických nálezů ukazuje spíše na krátkodobě využívanou lokalitu typu raně novověkého vojenského opevnění. archeologické výzkumy a nálezy: J. K. Hraše udává, že uvnitř valů nalezl uhlí a popel. Rozsáhlejší výzkum zde v roce 1940 provedl B. Dubský, jeho osm sond však nepřineslo žádné nálezy.