Automatická telefonní ústředna Bílá Hora vychází z jednoduššího provozního zadání než byla dnes neexistující ústředna v Dejvicích. Podélnou, nízkou budovu tvoří tři jasně ohraničené funkční bloky - polosuterénní sokl pomocných prostor, na kterém jsou usazeny větší hmota hlavního sálu telekomunikačních zařízení a menší hmota administrativy a správy. Z meziprostoru, vstupního spojujícího krčku vybíhají a celou kompozici oživují štíhlá markýza do ulice a nástavba pro vzduchotechniku na střeše. Atypický dvouplášť navržený v první fázi projektu (podobný jako u dejvické ústředny), byl pro svou neefektivnost ve vztahu k menšímu objemu budovy, nahrazen během realizace kombinací běžně dostupných technologií - tzv. boletického panelu a pláště Sidalvar. Celkový výraz stavby určuje vedle sevřeného hmotového řešení především ostrý kontrast mezi nepřehlédnutelnou barevností modrého pláště, dramaticky červenými rozvody přiznaného potrubí vedenými po vnějším povrchu hlavního sálu, a střízlivostí betonového soklu i drobných hliníkových prvků. Nezaměnitelný technický charakter je podtržen oblíbeným motivem okosení hran (zde přechod mezi stěnou a střechou, markýza aj.) a dramatickou rytmizací dlouhého průčelí (okna proložená svislými lamelami/slunolamy, exponované rozvody). Ústředna Bílá Hora i přes uzavřenost normalizačního Československa vykazuje dobré povědomí o aktuálním dění v zahraničí (a srovnatelnou kvalitu) - zejména znalost tvorby Jamese Stirlinga nebo hravé postmoderní a technicistní high-tech architektury (dle J. E. Svobody ve stylu „kovového brutalismu“). Výsledná stavba respektive užitné technické dílo je jednoduchými prostředky a vyššími výtvarnými ambicemi povýšena nad „mizérii běžné dobové produkce“ a příjemně oživuje monotónní šeď okolní panelové zástavby.