Jedná se o asymetrický pojatý stavební soubor pěti vzájemně propojených objektů (A až H), přičemž objekty A až C tvoří jeden stavební celek ukončující osu Technické ulice, samostatně stojící rovnoběžně situovaný objekt D je s ním propojen dvěma spojovacími můstky. Menší objekt H je obdobně propojen s objektem D spojovacím traktem. Z kompozičního hlediska jsou na středový dvoupodlažní vstupný objekt C s posluchárnami napojeny dva objemově zcela odlišné objekty, které však vytváří vyváženy asymetricky celek: budova A je provedena jako čtrnácti podlažní věžový objekt, kdežto budova B je provedena jako devítipodlažní deskový objekt. Dispozičně byla vyšší patra budov A a B koncipována jako běžný, univerzální kancelářský pětitrakt, zatímco nižší hmota „podnože“ (zejména objektu C), obsahující vysoce frekventované provozy vstupu a poslucháren, jako dvojtrakt obklopující podélné, dnes zastřešené atrium. Objekt D byl založen na principu dvojtraktu s vnitřními atrii. V objektech A a B byly a jsou situovány učebny a kabinety pedagogů, v budově C posluchárny, v D velkoprostorové laboratoře a zkušebny, jakož i další kanceláře. Ve srovnání s první etapou dostavby (dn. Fakulta strojní a Fakulta elektrotechnická v Technické ul.), která vycházela z meziválečné zkušenosti Čermáka a Paula a bylo dotčena i dekorativním bruselským stylem počátku šedesátých let, výtvarná forma druhé etapy už znamenala značný posun směrem k novému brutalismu, kdy je průčelí pojato spíše jako plošné, grafické podtržení hmotového řešení, s výraznějším uplatněním závěsové stěny a přirozeného působení materiálů, zejména pohledového betonu. Objekty poslucháren situované při fasádě objektu B vynikají původní plastickou mozaikou od Martina Sladkého.