Počátky města Chabařovic jsou velmi staré a bývají kladeny již do 11. století, jako osady, později vsi, ležící na takzvané „Saské stezce“ spojující Sasko s Čechami, vedoucí přes Krušné hory – Chlumec – Chabařovice – Velemín do Prahy. První zmínka v pramenech je o Chabařovicích jako o vsi z roku 1352, kdy je zaznamenán farní kostel. Městský řád Chabařovice dostaly v roce 1521 od Jana z Valdštejna. V roce 1523 je vedle kostela zmíněna také fara a škola, a pravděpodobně někdy v tomto roce byly vybudovány obě brány, zničené požárem v roce 1697, po kterém již nebyly obnoveny. Středověké město poznamenaly časté požáry v letech 1529, 1572, 1599, 1697 a 1813, které přispěly k rozvoji stavebních technologií a obnově stavebního fondu. Hlavní pohledovou dominantou města je kostel Narození Panny Marie, nemovitá kulturní památka s genezí od gotického původu až po současnou klasicistní podobu. Mezi mimořádně hodnotné stavby patří též bývalá radnice č. p. 3 (z roku 1606, obnovena po požáru v roce 1699), budova bývalé fary č. p. 191, dům s kamenným gotickým portálem č. p. 179 a bývalý mlýn č. p. 2, postavený zřejmě na místě původní zástavby (tvrze?). Po odstranění městských bran, po požáru v roce 1697, došlo počátkem 18. století k rozebírání hradebního okruhu a rozšiřování půdorysu města směrem jihozápadním (ulice V Aleji) a severovýchodním (ulice M. Kršňákové). Na přelomu 19. a 20. století (1899-1901) byl v severozápadním ukončení náměstí, patrně v místech původní městské brány, vystavěn evangelický kostel (zbořen v 80. letech 20. století., který předurči rozvoj města poč. 20. století severním směrem k vlakovému nádraží. Vývoj města ve 2. polovině 20. století zásadně ovlivnila stavební uzávěra z důvodů těžby hnědého uhlí, která byla zrušena až koncem 20. století a tak, znemožnila rozvoj města po celých 50 let. Po zrušení stavební uzávěry dochází k rozvoji výstavba především východním směrem k Ústí nad Labem. Překotný stavební rozvoj města koncem 20. století a nedostatečná direktiva legislativy v oblasti památkové péče zapříčinila dehonestaci městského historického stavebního fondu. Charakter celé městské památkové zóny utváří centrální prostor Husova náměstí. Husovo náměstí a náměstí 9. května tvoří ústřední městský prostor, který je dnes degradován pouze na průjezdnou komunikaci silnici II/253 a neplní původní městotvornou funkci. Tvar náměstí je výjimečný, neobvyklý a jedinečný a je historicky významnou zvláštností města. Z hlediska historického vývoje města vyplývá a je zřejmé, že vznik tvaru náměstí byl podmíněn vývojem a vzájemným působením geograficko-politických daností a materiálně společenského rozvoje obce. Nejdříve vzniká podél významné nadregionální cesty bezvýznamná osada s několika málo domy, navíc pravděpodobně situovaných jen u jedné strany cesty. Přidělení farnosti podmiňuje výstavbu kostela s hřbitovem kolem. Nejlepším prostorem pro umístění je podél již stávajících domů a vzniklý prostor mezi domy a kostelem se začne využívat pro potřeby osady a cesta se přesouvá na opačnou stranu kostela. Tím jsou opakovaně vytvořeny podmínky pro vznik domů i na této straně, vzniká vymezení šířky budoucího náměstí – zatím jen volného prostranství s malým počtem domů po stranách a kostelem uprostřed. Obdržením městského řádu, později práva, se město posiluje, rozrůstá, ale vzhledem ke své poloze v blízkosti města Ústí nad Labem a držením u panství Chlumec, má značně omezené sociálně-materiální podmínky, a i v největším rozkvětu svého středověkého vývoje dosahuje prakticky svou rozlohou pouze plochu obestavěného náměstí, které uzavírají z obou stran brány. Od středu, kde je náměstí nejširší (cca 70 m), se směrem k branám trychtýřovitě zužuje a zástavba uprostřed rozděluje prostor na dolní (kratší) a horní (delší) část náměstí dosahujícího v celkové délce cca 700 m. Na nejužších místech bývalých bran jsou minimální šířky náměstí (cca 30 m). Vzniká tak postupným vývojem tvar půdorysně připomínající vřeteno, respektive čočku. Z hlediska širšího, středoevropského územního kontextu je tento typ náměstí nejblíže znám na východním Slovensku pod názvem šošovicové (čočko vité) náměstí ve městech Košice, Prešov, Spišská Nová Ves, jejich vznik je spojován z kolonizací těchto měst. V případě Chabařovice se ale nejedná o vznik vlivem kolonizace, nýbrž o vznik vývojem, i když není pochyb, že německý živel vývoj ovlivňoval. Chabařovické náměstí vykazuje všechny hlavní rysy známých čočkovitých náměstí, a to zejména půdorysný tvar a relativně značnou délku, a souvislou zástavbou podél obou stran náměstí, přerušenou pouze zaústěním bočních ulic a situováním významných objektů uprostřed náměstí v jeho centrální poloze. Z hlediska vývoje českých měst, zejména typologie historických měst, představuje Chabařovické náměstí svým historicky vzniklým půdorysem vřetenovitého, respektive čočkovitého tvaru ojedinělý typ náměstí, nemající, pokud známo, na území České republiky obdoby. Městská památková zóna byla prohlášena v roce 1995. Zahrnuje prostor centrálního Husova náměstí a náměstí 9. května, a je ohraničen dvorními parcelami ulice V Aleji na jihozápadě, a M. Kršňákové na severovýchodě s tím, že severozápadní hranici tvoří dvorní parcely Nádražní ulice a jihovýchodní hranici tvoří pozemek bývalého dolu „Petr“. Z architektonického hlediska je kvalita i výraz zástavby různorodý, zahrnuje řadu zajímavých objektů se složitým vývojem, ale i znehodnocený uliční interiér způsobený nevhodnými stavebními zásahy koncem 20. století. Některé fasády jsou autenticky dochované (budovy Staré a Nové radnice, úřední budova bývalého mlýna č. p. 2) v dobrém stavebně-technickém stavu, ale většina budov je poznamenána nekontrolovaným rozvojem podnikání v 90. letech 20. století, kdy byly masivně vyměňována dřevěná okna za plastová, fasády byly znehodnoceny zateplováním a střešní krajina poničena živelnou vlnou rekonstrukcí z plastových a betonových krytin. Vlastní jádro zóny bylo do značné míry poškozeno novodobou výstavbou, přičemž stavebně technický stav objektů městské památkové zóny je neuspokojivý. MPZ Chabařovice je urbanisticky ojedinělý sídelní útvar, poškozený stavební uzávěrou ve 2. pol. 20. století, poničený živelně se rozvíjejícím „raným kapitalismem“, a do současnosti přetrvávající průjezdnou komunikací silnice II/253.