Autoři: Václav Alda, Petr Dvořák, Martin Němec, Jan Stempel, A. D. N. S. architekti. Praha 2-Vinohrady, Římská čp. 499/15, Balbínova 9, 1993–1994; Římská čp. 385/13, 1996–2000 Domovní blok, jehož jižní část doplnily sledované novostavby, se nachází v první vývojové etapě zástavby Vinohrad ze 70. a 80. let 19. století. Je vymezen ulicemi Vinohradskou, Rubešovou, Římskou a Balbínovou. Poloha ulice Vinohradské kopíruje starou kutnohorskou silnici směřující ke Koňské bráně novoměstského opevnění. Ulice Římská vznikla rozdělením plochy vymezené Vinohradskou a Anglickou, což byla stará cesta z Vršovic k Žitné bráně. Hodnota této části památkové zóny, vyhlášené roku 1993, spočívá v blokové zástavbě z poslední čtvrtiny 19. století, která utváří urbanistický celek. Ve sledovaném bloku se však žádná z původních staveb nedochovala, postupně je nahradily stavby rozměrnější, nezachovala se tedy ani původní parcelace. První zásah do původní struktury představovala funkcionalistická budova Československého rozhlasu postavená v letech 1927–1932 podle návrhu Bohumila Slámy na místě dvou starších budov (čp. 282, 1409). Roku 1947 byla rozšířena do Balbínovy ulice podle projektu Karla Tausenau. Slámova monumentální budova, která je dnes národní kulturní památkou, změnila měřítko celého bloku a ovlivnila i podobu novostaveb z 90. let. Další zásah představoval nárožní funkcionalistický dům Nad Muzeem, postavený koncem třicátých let podle návrhu Ladislava Třísky. Nahradil původní budovu z roku 1872. Největšího zásahu se však blok dočkal v první polovině 70. let, kdy byla celá východní a jižní polovina bloku zbourána (kromě domu Nad Muzeem a domu čp. 385) a postaven soubor budov Transgas – plynárenský dispečink a budovy Federálního ministerstva paliv a energetiky (Jiří Eisenreich, Václav Aulický, Jiří Malátek a Ivo Loos, 1967–1976). Protest proti jeho zbourání v roce 2019 vyvolal největší památkářskou kauzu v Praze za posledních několik desetiletí. Jedinou dochovanou stavbou z areálu Transgasu zůstala budova bývalé Světové odborové federace. Proluku na nároží ulic Římské a Balbínovy získala počátkem 90. let německá společnost OMG, pro kterou realizovali A.D.N.S. architekti jednu z prvních porevolučních staveb pojatou v duchu neofunkcionalismu a racionalismu. Autoři se hlásili ke stylu tvorby Aleny Šrámkové, se kterou dříve spolupracovali. Budova má čtyři podzemní a sedm nadzemních podlaží. Výška fasády respektuje výšku říms protějších domů, což v té době ještě nařizoval Útvar hlavního architekta. Fasádu obloženou zelenočernou brazilskou žulou člení jen okna s horizontálními formáty, jejichž neobvyklé rámy tvaru kříže zjevně vycházejí ze sousední dostavby Českého rozhlasu z roku 1947. Promyšlené detaily jako dřevěné žaluzie oken, zaoblený roh nebo vysoké skleněné markýzy napovídají, že nejde o fádní či vyprázdněnou architekturu, za kterou jí někteří kritici označovali (Polzin, Tabor). Původně administrativní budovu pro různé nájemce nakonec celou využívá generální ředitelství Českého rozhlasu. Nový studiový dům Českého rozhlasu vznikal v letech 1996–2000 taktéž podle návrhu A.D.N.S. architektů a navázal zleva k jejich nárožní administrativní budově OMG. Předcházela mu demolice třípatrového domu čp. 385 z roku 1886, upraveného v první polovině 20. století. Budova sestává ze dvou částí: uliční kancelářské, která výškově navazuje na vedlejší budovu, a dvorní studiové, ve středním traktu zvýšené o tři podlaží. Obě části odděluje vysoká dvorana s prosklenou střechou. Fasády, tentokrát obložené červeným skotským pískovcem, člení opět jen okna s horizontálními formáty. Pražský ústav památkové péče netrval na zachování domu čp. 385. Požadoval však maximální zacelení dříve narušeného bloku při respektování uliční čáry a výšky hlavní fasády, a to za použití tradičních stavebních materiálů. Tento záznam zpracoval Matyáš Kracík v rámci projektu „Novostavby v historickém prostředí“ jako součásti národní a kulturní identity ČR“, DH23P03OVV017. Výzkum analyzuje vztah novostaveb vzniklých po roce 1989 k historickému prostředí, do něhož byly umístěny. Projekt je financován Ministerstvem kultury z Programu aplikovaného výzkumu a vývoje.