dům

Volně stojící zděný, podsklepený, jednopatrový dům s mansardovou střechou otočený svou širší okapní stranou do prostoru parku. Dům v současnosti zcela přestavěn pro potřeby bydlení. Interiér domu změněn, rozdělen na prostor chodby a jednotlivé bytové jednotky. Původní hlavní vstup do domu, zdůrazněný na fasádě domu ponechaným kamenným portálem. Dům je na širší okapní straně 9 osý, 4 osý na straně otočené směrem k probíhající komunikaci. Původní počet 5 střešních vikýřů se zvýšil na 10 na každé straně, na straně ke komunikaci přibyly vikýře dva. Okna jsou nová, dělena ve 2/3 výšky příčníkem. Ostění oken kamenné. Na straně domu ke komunikaci na fasádě zůstal zachován clam-gallasovský erb. Fasáda domu hladká, bílý fasádní nátěr, kamenné prvky ponechány bez štuku, střecha kryta kanadským šindelem černé barvy, okna dřevěná, hnědá. Areál byl vystavěn r. 1723 jako textilní manufaktura na výrobu sukna, bavlněných látek, punčoch a kanafasového zboží. Výstavbou objektů „na zelené louce“ byl pověřen hejtman clamgallasovských panství Elias Ketzler na základě povolení hraběnky Johanny Emerencie z r. 1722 a již v r. 1724 bylo uděleno privilegium pro výrobu císařským Komerčním kolegiem. Výroba se zde ale příliš dlouho neudržela, a mezi lety 1767 – 1818 fungovala jako apretura a mandlování lněných pláten. Patrně v č. p. 67 byla v r. 1812 zřízena hrnčířská dílna s výrobou hliněných láhví pro Lázně Libverda. Zřízení této dílny může souviset s přestavbou objektu v r. 1808, kterou zmiňuje K. F. Kühn (datace měla být na malovaných slunečních hodinách na jižním průčelí č. p. 67) . Většina literatury uvádí přestavbu objektů na byty panských úředníků k r. 1850, což je však v rozporu s údaji v popisu J. G. Sommera již k r. 1834. Od r. 1896 fungoval areál jako dětský útulek (Azyl) pro děti továrních dělníků, v meziválečném období (1919 – 1925) také jako čeká menšinová škola.