Stavba hotelu s televizní věží na vrcholu hory Ještěd byla realizována v raném high-tech stylu mezi roky 1966–1973 dle projektu architekta Karla Hubáčka (1924–2011), připraveného mezi lety 1963–1966 pracovní skupinou S12 libereckého Stavoprojektu, v roce 1968 transformovanou do sdružení SIAL. Statiku objektu řešili Zdeněk Patrman (1927–2001) a Zdeněk Zachař, interiéry Otakar Binar (*1931), stavební konstrukce Josef Patrman a Václav Bůžek. Generálním dodavatelem se staly Pozemní stavby Liberec s řadou subdodavatelů, mj. Průmstavem Pardubice, Vítkovickými železárnami a strojírnami Klementa Gottwalda a Hutními montážemi Ostrava. Hubáčkův projekt uspěl v podnikové architektonické soutěži díky neotřelému spojení hotelu s televizním vysílačem do jedné stavby, opticky dotvářející vrchol Ještědu. V roce 1969 získal Hubáček za projekt prestižní Cenu Augusta Perreta, udělovanou Mezinárodní unií architektů. Objekt nahradil horský hotel z let 1906–1907, který v roce 1963 podlehl požáru. Páteří desetipodlažní stavby postavené na kruhovém půdorysu je železobetonové komunikační jádro, tvořené dvěma soustřednými troubami, vnější o průměru 13 metrů a výšce 22 metrů a vnitřní, mající průměr 5 metrů a výšku 40,7 metru. Do stropu vnitřní trouby je kotvena 48 metrů vysoká ocelová konstrukce vysílacího stožáru. Jádro spočívající na železobetonové základové desce nese ve spodních podlažích železobetonové deskové stropy. Na jádro navazují ocelové stropy restauračního a dvou hotelových podlaží a ocelová kostra obvodového pláště, tvořeného hliníkovými sendvičovými panely. Plášť šestého až osmého nadzemního podlaží mezi hotelovými pokoji a nádržemi na pitnou vodu je z umělých hmot a má tvar rotačního hyperboloidu. Lichoběžníkové laminátové panely spárované polyuretanovou pěnou nese kostra z předpjatých sklolaminátových tyčí, což umožňuje volný prostup signálu uvnitř umístěných parabolických antén. Objekt vrcholí 18 metrů vysokým laminátovým válcem, ve kterém se kromě televizních antén nachází unikátní prstencové kyvadlo, vyrovnávající příčné kmitání stavby. Objekt je obehnán půlkruhovými železobetonovými nástupními rampami, opřenými o šikmé skříňové podpory. V prvním podzemním podlaží se nacházejí strojovny a technické zázemí, první nadzemní podlaží je využito pro televizní sál a kuchyni restauračního provozu. Druhé podlaží obíhá prosklená vyhlídková rampa a nachází se zde vestibul s hotelovou recepcí, ze které vede zavěšené schodiště do třetího podlaží, které zabírá restaurace, kavárna a bar. Ve čtvrtém a pátém podlaží jsou situovány hotelové pokoje, zbývající podlaží slouží provozu a vysílací technologii. Interiéry řešené v jednotném stylu dle návrhu Otakara Binara zdobí řada uměleckých a designových děl, byť jde o torzo původního stavu, zejména co se týká mobiliáře. Jmenujme Binarovy svítidla či popelníky, skleněnou plastiku Spad meteoritů ve vestibulu a v restauraci (Stanislav Libenský 1921–2002, Jaroslav Brychtová *1924), keramické obklady (Děvana Mírová, 1922–2003), svařovanou mříž v hotelovém patře (Jaroslav Klápště 1922–2003), vstupní dveře a tepané stěny v recepci (Zdeněk Koška), nebo zrcadlový paraván v restauraci (Karel Wünsch *1932). Posledně jmenovaný je také autorem původního jídelního servisu a interiérového textilu. V roce 1998 prohlásilo Ministerstvo kultury České republiky horský hotel s vysílačem na Ještědu kulturní památkou, roku 2006 zvýšila Vláda České republiky statut jeho ochrany na národní kulturní památku.