Kulturní památka skládající se z popraviště a hrobů vůdců Rumburské vzpoury v Novém Boru upomíná na událost první světové války. „Rumburská vzpoura vypukla dne 21. 5. 1918 na nádvoří bývalé chlapecké školy v Rumburku. Tehdy nastoupili vojáci 3. setniny 7. střeleckého (dříve zeměbraneckého) pluku, povětšinou doplňovaného vojáky z Plzeňska, v 6 hodin ráno proti rozkazu svých nadřízených v plné výzbroji. Jednalo se o 71 vojáků, označovaných jako „navrátilci“ nebo německy taky „heimkeři“, kteří upadli do zajetí na východní frontě a po podepsání Brest-Litevského míru byli vráceni císařské armádě. Ta se z nich pak pomocí nevídaného drilu a šikanování pokusila znovu vytvořit vzorné vojáky podle svých představ. Otřesné podmínky vedly k tomu, že pohár jejich trpělivosti přetekl a došlo k otevřené vzpouře. Za vůdce vzpoury jsou obvykle považováni především voják František Noha, minulým režimem oceňovaný a až téměř zbožňovaný zastánce bolševických idejí, jeho přítel Vojtěch Kovář a také jediný poddůstojník, který se přidal ke vzpouře, desátník-aspirant Vodička. Vojáci obsadili většinu strategických míst ve městě a okolí a získali na svou stranu dalších zhruba 1000 vojáků pobývajících ve městě. Cílem vzbouřenců (kteří vzpouru připravovali již několik měsíců a podle některých dohadů měli svůj tajný výbor v čele s Nohou) bylo táhnout přes Nový Bor na Českou Lípu a Mladou Boleslav a poté na Prahu s cílem ukončit válku. Díky telegrafnímu spojení se však podařilo před vzbouřenci varovat armádní velitelství v Litoměřicích a to tak mohlo podniknout rozsáhlá protiopatření. Výsledek vzpoury byl navíc předem ohrožen tím, že se vojáci rozhodli nezapojit do své věci civilisty a nepoužili také vlakovou dopravu, ačkoliv se jim podařilo obsadit nádraží v Rumburku a v Krásné Lípě dokonce obsadili vlak, který ovšem k přepravě využila jen malá skupinka vzbouřenců, zatímco zbytek se pohyboval pěšky. U Nového Boru se sice povstalcům podařilo ještě porazit jednotky pohraničních myslivců, nicméně u Chotovického vrchu u České Lípy došlo ve večerních hodinách k závěrečnému střetnutí vzbouřenců s předem připravenou přesilou c. k. armády. Na porážce Nohy a jeho spolubojovníků se paradoxně podíleli i vojáci 18. pěšího pluku z Hradce, se kterými Noha původně počítal, že se k němu připojí k tažení na Prahu. Během jediného dne byla kolem 9. hodiny večerní vzpoura zlikvidována a zhruba 400 vojáků se vzdalo, další stovky uprchnuvších rebelů byli rakousko-uherskými vojenskými a policejními složkami pochytáni během následujících týdnů. V Rumburku a Novém Boru pak zasedaly vojenské soudy, ty odsoudily v Rumburku 3 vůdce povstání - Nohu, Vodičku a Vojtěcha Kováře, a v Novém Boru dalších 7 vojáků k trestu smrti zastřelením. Na 560 vojáků pak bylo odsouzeno k několikaletému žaláři v Terezíně, ze kterého byli vysvobozeni až po vzniku Československé republiky.“ (Citováno z bakalářské práce Tomáše Richtera, Rumburská vzpoura a ohlas na ni v české historiografii a kultuře, Univerzita Pardubice, Fakulta filozofická, Katedra historických věd, 2008). Místo popravy (na p. p. č. 732 k. ú. Nový Bor) se nacházelo při okraji lesního hřbitova, na událost upomínaly střely zaryté do kůry zde stojících jehličnanů. Místnímu „Kroužku pro postavení pomníku obětem Rumburské vzpoury“ byl pozemek městem pronajat na 25 let, avšak v roce 1935 byla snaha o rozšíření hřbitova a pozemek bylo nutné za pomoci sbírky vykoupit, aby pietní místo mohlo být zachováno. V roce 1938 zde byl vztyčen pomník s textem: „Na tomto místě bylo 29. května 1918 zastřeleno sedm účastníků rumburské vzpoury. Vstaň poutníče, hlavu skloň a vzpomeň, že my tu zemřeli za svobodu národa.“ Na začátku nacistické okupace bylo popraviště zničeno. Obnoveno bylo rok po válce a v roce 1958 opatřeno žulovým pomníkem s textem: „Zde jsme padli / aby národ žil“ a vyjmenovanými sedmi oběťmi: „Jan Pelnář / Jakub Nejd / Jiří Kovařík / Jakub Bernard / František Pour / Jindřich Švehla / Antonín Šťastný“. Dva dny po popravě bylo nedaleko popraviště vykopáno sedm hrobů. Po vzniku Československa se staly místem piety a byla zahájena sbírka na postavení pomníku. Ten byl vytvořen podle návrhu akademického sochaře Karla Dvořáka (1893-1950) – postava muže stojícího s pokrčenýma nohama s rozhalenou košilí mající u nohou ležícího lva, na soklu citát L. N. Tolstého: „Běda člověku, který nemá, zač by zemřel“. Údajně v roce 1942 byl pomník jako symbol české státnosti (revolty) odstřelen. K obnovení hrobů došlo také v roce 1946 a v roce 1958 bylo místo nově upraveno přibližně do dnešní podoby a opatřeno také žulovým pomníkem, který má být přesunut do Chotovic, se zkosenou horní hranou opatřený skleněnou černou deskou s nápisem: „Hrdinové / Rumburské / vzpoury / + 29. 5. 1918 / Jakub Bernard / * 23. 11. 1886 / Jiří Kovařík / * 15. 8. 1885 / Jakub Nejdl / * 22. 8. 1889 / Jan Pelnář / * 8. 11. 1890 / František Pour / * 21. 6. 1895 / Antonín Šťastný / * 15. 12. 1896 / Jindřich Švehla / * 30. 11. 1882.“