Architektonicky zdůrazněný vstupní portál kina byl kryt stříškou a vstupní partii korunoval drobný trojúhelný štítek (nedochovaný), nad maskaronem . Modernímu pojetí stavby odpovídalo také progresivní konstrukční a prostorové řešení. Budova byla zděná, se železobetonovým skeletem, stropy s rabicovým pletivem, zvukově a tepelně izolovanými korkovými deskami a na fasády byla použita speciální omítka značky Terranova, která měla charakter umělého kamene. Temperování prostoru umožňovalo nízkotlaké ústřední topení, situované v suterénu ústící do litinových radiátorů v sále a vestibulu. Podlahová krytina byla zvolena s ohledem na zatížení jednotlivých místností. Při vstupu bylo použito terazzo, ve vestibulu s pokladnou a šatnami dlažba, v sále dřevěné vlysy a na balkóně dřevocementová podlaha. Když návštěvník vešel do kina, měl ve foyeru (které zároveň plnilo funkci promenoáru) po své pravé straně osově situovanou pokladnu, po stranách s výklenky s lavicemi a po levici dva vstupy do sálu a promítací kabinu. Náročné reprezentativní interiéry byly v jednotě s exteriérem stavby a uplatnil se zde filigránský art décový ornament s efektním pojednáním stěn a stropu kanelurou. Šatna byla situována za půlkruhovým průchodem s valenou klenbou, opticky oddělujícím vstupní část od šaten, kde byl rovněž přístup do patra na balkon, lóže a toalety. Odvětrávání umožňovala dvojice elegantních kruhových oken, ústících do úzkého anglického dvorku. Strop zde byl vytvořen na principu podhledů z mléčného skla, které sloužili zároveň jako svítidla, což celkově podtrhovalo působivý výtvarný účinek prostoru. Poměrně atypický prvek, oživující výklenek při schodišti do patra, pak představovala nedochovaná drobná kašna. Sál byl poměrně velkoryse komponovaný a nacházelo se zde celkem 382 míst – z toho 354 v centrální části, 12 po stranách sálu a 16 skládacích sedadel pod promítací kabinou. Stěny sálu byly původně táflované, do dnešní doby se však dochovaly pouze profilované kryty litinových radiátorů. Před jevištěm se nacházelo ještě prohloubené orchestřiště přístupné dvojicí stupínků po stranách a zabírající téměř celou šířku sálu. To sloužilo k hudebnímu doprovodu stále ještě němých filmů, neboť zvukový film měl svou československou premiéru až v roce 1929. (Promítání proběhlo 26. dubna 1929 v ústeckém kině Alhambra (dnešní Činoherní klub) na Střekově, postaveného na základě projektu architekta Richarda Broscheho. Volba Ústí nad Labem bezesporu nebyla náhodná, neboť město patřilo k významným centrům tuzemského filmového průmyslu a v kině Alhambra sídlila filmová společnost Wolframfilm). Východy ze sálu (sloužící zároveň v případě potřeby jako únikové východy) byly celkem čtyři – dva po straně sálu a dva po stranách jeviště, které vedly do společné chodby za promítacím plátnem, z níž se vycházelo do Frýdlantské ulice. Vysokou výtvarnou úroveň měl strop se čtveřicí ozdobných mříží ventilace s florálním dekorem a expresivně pojatým profilovaným orámováním. Zajímavým technickým prvkem pak byla vzduchotechnika nad jevištěm, obsluhovaná ventilátorem s upínacím pouzdrem od společnosti SKF. Ta nasávala zvenčí čerstvý vzduch, který byl poté, co prošel přes filtrační stanici, vháněn do sálu ventilátorem a naopak vydýchaný vzduch byl odváděn pryč ventilačními otvory. Do patra se stoupalo po žulovém schodišti naproti šatně. Nacházely se zde pánské a dámské toalety a druhý, menší foyer s vlastní šatnou, z něhož byl přístup na balkon a čtyř lóží, přičemž nechyběl ani vlastní východ do Mariánské ulice, přístupný po schodišti. Na balkóně se nacházelo dalších 162 sedadel, z čehož 16 jich bylo situováno ve 4 uzavřených lóžích. Ty byly čelně orientovány, což představovalo mimořádně praktické řešení oproti tradičnímu a běžnějšímu divadelnímu řazení lóží, vzhledem k frontálnímu vnímání filmového obrazu divákem. Po dostavbě se jednalo nejmodernější zařízení svého druhu na Liberecku, a to až do stavby expozitury pojišťovny Riunione Adriatica di Sicurtá v Rumunské ulici s kinem Adria v suterénu, dokončené v roce 1929 (arch. Max Kühn).