Vznik románské svatyně nutno vložit do konce románského období, do doby kol. r. 1240, i když je připomínaná již v r.1142. Koncem 13. stol. byl kostel znovu přestavován, o čemž svědčí sedile v již. zdi presbytáře a torzo přízemní patky přípory. Stavební proměny patrně souvisely s proměnou funkce kostela, kdy se ze svatyně vlastnické (podací právo probošta pražské kapituly) stal kostelem farním. Na Kozlově dřevorytu můžeme pozorovat existenci věže sev. od presbytáře. V sev. stěně sakristie lze dosud stěnu věže rozpoznat. Spojení kostela se špitálem za třicetileté války bylo popudem pro další stavební zásahy na kostele. V r. 1641 bylo vyměněno zdivo presbytáře a příčný trám a upravena okna závěru. Za autora barokní přestavby kostelíka podle ušlechtilých tvaroslovných detailů a půvabné konfigurace přístavby oratoře a schodiště lze hypoteticky předpokládat Kiliána Ignáce Dientzenhofera. V r. 1784 za josefínských reforem byl kostelík prodán se sousedním špitálem Františku Voglovi a adaptován na prádelnu a později dílnu. Při rekonstrukčních opravách v l. 1935-39 byly objeveny gotické fresky, částečně snesena valená klenba v lodi, osazena nová ostění dveří a částečně odkryto barokní okno v již. zdi. Ostění gotického sedile bylo doplněno, dvě jeptišky ponechány v nalezeném stavu. V r.1935 byla svatyně obnovena. Stavba má jednoduchý půdorys a malebnou skladbu hmot. K vyšší hmotě lodi je přistavěna sakristie a kaple s oratoří. Hambalkový krov kostelíka a hrázděná konstrukce štítu jsou originální, pozdně středověké.