Nejstarší macevy měly formu jednoduchých, obloukem zakončených, nepříliš vysokých stél tvořených deskami z pískovce nebo křemene. Souběžně se objevují vysoké jehlancovitě zakončené stély, které po roce 1880 početně výrazně převažují. Od 90. let 19. století se objevují první macevy s pískovcovým soklem a vysokou stélou z žuly nebo švédské žuly, které se staly nejčastějším typem v prvních desetiletích 20. století. Po roce 1900 se v řešení stél projevuje vliv florální i geometrické secese, reprezentované hlavně tvorbou sochaře Karla Hilseho. Nejvýraznější část tohoto souboru tvoří macevy s pískovcovým soklem uměřeně pojednaným secesní geometrickou ornamentikou a stélou ze švédské žuly, ale i kuboexpresivní. Výjimečně se objevily i ještě progresivnější kuboexpresivní kusy. Z dobového kontextu se stylově zcela vymyká skupina stél s téměř výlučně hebrejskými nápisy a velmi konzervativní formou, patrně hroby uprchlíků z doby první světové války. Svůj ohlas v tvarosloví a písmu v mladší části hřbitova si ve 20. letech 20. století našel expresionismus. Tvar stély se ve 20. letech dočkal další aktualizace do podoby vysokého, tvarově více či méně redukovaného portiku s nápisovou deskou. Od roku 1930 se častěji objevují i stélové deskové náhrobky, které se nijak neliší od soudobé většinové produkce. Pozoruhodné jsou hmotově působivé náhrobky kameníka Bohumila Škody. Některé hroby z doby před transportem v roce 1942 už nikdy nedostaly macevu. Po válce byly na stély některých rodinných hrobů doplněny vzpomínkové nápisy za zemřelé v koncentračních táborech.