Obchodní středisko Ještěd představovalo jednu z nejvýraznějších a nejkvalitnějších realizací proslulého ateliéru SIAL. Hlavní devizou SIALu byla schopnost vytvářet stejně kvalitní architekturu, která vznikala na západ od našich hranic, a to i přes horší technologické a materiální podmínky. Náplň práce ateliéru představovaly i různé patenty a vynálezy, směřující ke zdokonalení architektury. Nové bylo v ateliéru postavení inženýrů, statiků a techniků, považovaných za rovnocenné partnery architektů. V šedesátých až osmdesátých letech měl SIAL na 60 členů, složených z pestré směsice, architektů, inženýrů, statiků, techniků TZB (Technické Zařízení Budov), ekonomů, rozpočtářů a provozních. Na stavbě se kromě Miroslava Masáka a Karla Hubáčka podíleli projektanti Jiří Bílek, Jiří Prskavec, Václav Bůžek a statik Václav Voda. Podle Miroslava Masáka bylo obchodní středisko Ještěd jedinou libereckou stavbou, jejíž koncepce byla ovlivněna sympoziem, pořádaným v Liberci v roce 1966. Koncept byl založen na představě kontinuálního městského prostoru, procházejícího od nádraží až na hlavní městské náměstí. Ještěd představoval spolu s pražskou Kotvou ojedinělý příklad architektonického strukturalismu na našem území. Tomu odpovídalo unikátní vnitřní řešení objektu na principu clusteru, srostlice polygonálních těles, vzájemně propojených krytými pasážemi, vytvářejícími takřka labyrintický vnitřní prostor. Stavba nebyla izolovaným solitérem, ale integrální součástí zamýšlené přestavby náměstí, urbanistického evergreenu města od konce 19. století. Kontextuální rovina stavby se projevila v konstrukčním systému a obrysu objektu, určeném třemi tradičními pěšími trasami původní uliční sítě, což vyjádřil i sám Miroslav Masák: „Síť racionálních čtverců a měkčích vepsaných pětiúhelníků a šestiúhelníků, ale i síť vnitřních pasáží nákupního střediska směrům tradičního pěšího provozu odpovídá. Chtěli jsme stavbu organicky zařadit do rozháraného prostředí města“. Respekt k místu stavby se projevil i v zachování výškového horizontu s ohledem na okolní zástavbu a cenné horské panoráma obklopující město. Autoři objekt neřešili v duchu klasického obchodního domu, ale přišli s neobvyklou myšlenkou vytvořit samostatné obchodní prostory pro deset budoucích uživatelů (a investorů) které se sloučí do jednoho objektu při zachování vzájemné nezávislosti. Na základě požadavků byly vybudovány tři autonomní obchodní jednotky (pavilony A, B a C), spojené průchody v přízemí a terasami v patře, přičemž společné měly pavilony jen expedici a suterénní sklady. Z banálního záměru, předpokládajícího stavbu moderní „tržnice“ vzniklo nejzajímavější obchodní středisko na území tehdejšího Československa. Tvůrčím způsobem se autoři vyrovnávali s nejprogresivnějšími proudy západní architektury sklonku šedesátých let za využití nejmodernějších technologií, dokonce se zřetelem na sociologické a psychologické aspekty stavby. Odpočinkové zóny na střešních terasách se sezonními kavárnami byly koncipovány, aby návštěvníka lákaly k delšímu zastavení a vychutnání působivé přírodní scenérie při šálku kávy, či posezení na lavičce. I proto byl Ještěd jednou z mála staveb, u nichž bylo možné mluvit o skutečně „obytném prostředí“. Atypické konstrukční a architektonické řešení podtrhovala výrazná barevnost, kombinující oranžový keramický obklad s válcovanou, ušlechtilou ocelí Atmofix. Ta byla podle Miroslava Masáka zvolena záměrně a měla rozjasnit poněkud "ušmudlané ‚dolní‘ centrum Liberce". K inovativním technickým řešením patřila polyuretanová plovoucí dlažba elektricky vyhřívaných teras. V symbióze s neotřelým architektonickým pojetím budovy bylo taktéž řešení a vybavení interiérů. Na nich se podíleli mladí architekti ze „Školky, “ Jiří Suchomel, Michal Brix, Václav Králíček, Martin Rajniš. Velkou oblibu si získal hlavně novinový stánek, stylizovaný do podoby obří krabičky zápalek od Michala Brixe a desetimetrový reklamní poutač Mirko Bauma na principu pneumatického válce z technické textilie, ukotvené k ocelové konstrukci ventilátoru. Průsvitná textilie umožňovala efektivní hru vnitřní světelné projekce. Poutač byl uveden do provozu v roce 1973, několik let na to byl zrušen a nahrazen ocelovou vyhlídkovou „věží-panákem“, maskotem obchodního domu. Pravděpodobně nejosobitější stavba svého druhu v České republice stála až do roku 2009, kdy byla barbarsky zbořena přes protesty laické i odborné veřejnosti, aby uvolnila místo fádnímu velkokapacitnímu obchodnímu centru Forum.