Emil Přikryl začal pracovat na projektu obchodního střediska již v roce 1975 v souvislosti se záměrem města o zlepšení stávající obchodní sítě. Pozemek byl vybrán na základě tehdejšího směrného územního plánu v roce 1978. Výstavbu provedl národní podnik Základna rozvoje uranového průmyslu Příbram, závod Stráž pod Ralskem, v letech 1980-84, investorem byl Okresní národní výbor Česká Lípa a generálním projektantem Stavoprojekt Liberec. Samotný objekt však Přikryl nezamýšlel jako solitér, ale společně s Jiřím Suchomelem, autorem nedalekého kulturního domu, řešili v rámci územní studie (1975) i okolí uvažovaných budov. K této problematice se Přikryl vrátil v roce 1985, kdy vznikla urbanistická studie na zástavbu jižního okraje historického jádra Lípy, vymezeného jedním z hlavních dopravních tahů městem, Děčínskou ulicí. Architekt usiloval o komplexní řešení tohoto prostoru, poznamenaného plošnou aplanací starší zástavby. Historické centrum měla obemknout nová okružní třída, po jejíchž stranách měla vzniknout kompaktní zástavba, která měla lokalitě vrátit zpět městský charakter, čemuž mělo dopomoci navázání na historickou parcelaci a vedení uličních čar. Nová zástavba měla mít smíšenou funkci, zahrnující obytné domy, administrativní objekty, výstavní síň, restauraci hotel či kino. Sám autor v průvodní zprávě o svém záměru hovoří následovně: „Budovat tak, aby naše doba dodala taky kus města, nejenom jednotlivé stavby - to znamená pracovat s městotvornými prvky - náměstí, ulice, bloky.“ K realizaci velkorysé přestavby města však nakonec nedošlo a zůstalo pouze u jednotlivých solitérních objektů, které díky tomu působí v organismu města spíše cizorodě a až na kulturní dům se jim nepodařilo přirozeně integrovat do organismu města. Na tuto skutečnost ostatně upozorňuje i Rostislav Švácha: „projekt původně navazoval na blok zchátralých starých domů ve svém severním sousedství. Než se však přistoupilo k realizaci, blok byl zbourán a Přikrylovo dílo tak přišlo o veškeré vnější urbanistické vztahy.“ Jako konstrukční řešení nového obchodního střediska byl zvolen standardní, běžný bezprůvlakový skelet MS 71 o rozponech 6 × 4,8 m, umístěný na pilotách, neboť se nachází v záplavovém území. Jeho užití představovalo podmínku realizace ze strany původního dodavatele, kterým byly Pozemní stavby. Architekt se tak musel vyrovnat s malou plošnou nosností (400kg/m2) i přesahem vodorovných prvků přes osu sloupů, což bylo v rozporu s jeho hlavním záměrem vytvořit přehlednou, variabilní stavbu. Střídmé stavbě dominuje horizontální koncepce. Ta byla zvolena záměrně, aby novostavba nezastínila secesní objekt nedaleké kavárny Union a výhled na augustiniánský klášter. Svým způsobem tak tvoří optickou podnož historického centra. Z ploché střechy vystupuje vyvýšená část pro vzduchotechniku, která měla tvořit podestu pro zamýšlený vertikální světelný kinetický poutač s nápisem Uran. K jeho realizaci však nakonec bohužel nedošlo. Pro obchodní středisko jsou příznačné kultivované, neofunkcionalistické formy. Jak v dobové recenzi stavby podotýká Jan Sapák, „na každé "banalitě" domu je znát vysoký stupeň kultury“. Výstižně nefunkcionalistická východiska Přikrylovy tvorby definuje Rostislav Švácha: „Příchylnost funkcionalismu dvacátých a třicátých let k jednoduchým geometrickým tvarům vycházela z víry, že takové tvary jsou ty nejúčelnější… Neofunkcionalistické projekty Emila Přikryla z druhé poloviny sedmdesátých a z počátku osmdesátých let se vždy nějak dotýkaly těchto témat. Vtip však, jak se mi zdá, spočíval v tom, že jejich geometrický řád by téměř vždy jiný než geometrie autentické funkcionalistické architektury. Byl to řád symetričtější, sevřenější, složitější, nápaditější“. Strohý charakter objektu zjemňují velká „nautická“ okna a mohutné sloupy, zvýrazňující vstupy, které stavbě vtiskují takřka archepytální výraz – jak opět konstatuje Jan Sapák „vyvolává dojem mastaby, nebo jiného starověkého monumentu“. První verze projektu (1975) počítala ještě se situováním obslužných prostorů na středové podélné ose. Nakonec se však Přikryl rozhodl je umístit na jižní stranu a většinu prostoru tak zabírá otevřený prostor haly, členěný pouze sloupy. Tím se mu podařilo docílit charakteru jakési kryté tržnice. „Mašinismus“ příznačný pro tvorbu ateliéru SIAL je patrný v obnažené kostře stropní konstrukce, využité jako estetický prvek kontrastující se sevřeným, lapidárně pojatým exteriérem. Fasády jsou pojednány hnědým, klinkerovým obkladem, který ještě více podtrhuje monumentalitu stavby. Původně však architekt zamýšlel užití výtvarně působivějšího šedomodrého obkladu Rakodur. Obdobně jako v případě proslulého a barbarsky zbořeného obchodního střediska Ještěd v Liberci, byly reakce laické veřejnosti na novostavbu spíše negativní. Terčem kritiky se stala zejména takřka bezokenní koncepce obvodového pláště. Jak v této souvislosti konstatuje Jan Sapák: „Pevným názorem tvůrce, představeným zde v nesmlouvavě puristickém, avšak kultivovaném výrazu, probudilo nepříznivé přijetí u části obyvatel České Lípy. O to vřeleji bylo přijato mnohými jinými, kdo mají pochopení pro důmyslnou, kultivovanou čistotu“. V abstrahovaných, neofunkcionalistických formách je patrný rovněž vliv „otce postmoderny“, Roberta Venturiho a obchodní středisko je tak výmluvným dokladem recepce dobově aktuálních světových architektonických trendů.