Obloukový dům v Sosnové ulici, lidově zvaný „Wolkerák“ vznikl na základě společného projektu Karla Hubáčka a Jaromíra Vacka z roku 1964, kdy Karel Hubáček byl autorem podrobného územního plánu lokality a Vacek stál za architektonickým řešením domu. Konstrukčně je objekt řešen jako krabicový příčně nosný systém, vycházející z konstrukční soustavy T 06 B. Tu však Vacek pojal spíše experimentálně a využíval tak pouze některých prvků, jako např. schodiště, obdobně jako v případě experimentální výstavby na Králově Háji. Jak uvádí Československý architekt, dům byl budován „tradiční libereckou technologií, tj. montované stěny a monolitické stropy s ambulantní výrobou panelů přímo na staveništi“. Podle slov Karla Hubáčka to „měl být důkaz, že i panelák nemusí vypadat jako panelák, že byty mohou být dobře rozvržené, větší, dobře situované a levnější než typové. A to proto, že panely se vyráběly přímo na místě. Ušetřili jsme oproti typům několik milionů, což samozřejmě bylo špatně, protože zůstaly neprostavěné a výrobní podnik nedokázal peníze určené podle typu vyfakturovat.“ Součástí plánovaného okrsku byl vedle samoobsluhy již od počátku také tzv. „Malý Wolkerák“ čp. 1302-1305-I v ulici Březová Alej. Vůči jeho výstavbě protestovali starousedlíci ze sousedství plánovaného domu. Výmluvně to dokumentuje otevřený dopis čtenáře Literárních novin z roku 1967, který na základě dotazu redakce tehdejší hlavní architekt města ing. arch. Miroslav Podobský označil za „dopis člověka, který není naprosto informován o principech tvorby životního prostředí a architektury a z určitých důvodů nechce přijmout zásah do vžitého prostředí, i když se jedná o zásah obecně prospěšný a architektonicky žádoucí.“ S ohledem na snížení nákladů na realizaci i snazší proveditelnost byl v tomto případě obloukový koncept nakonec opuštěn a realizován pouze standardní typizovaný deskový dům typu P SL 69 na základě projektu Josefa Pietschmanna (1974). Parter obloukového domu je využíván z části pro bydlení a zčásti jako technické zázemí, zbylá patra jsou obytná - každá sekce se skládá ze tří jednotek, 2 byty o velikosti 3+1 a mezi nimi je garsoniéra. Poslední podlaží je řešeno bez garsoniér, a místo nich je část prostoru využita jako terasa pro bytové jednotky 3 + 1 a 4+1. Dům je pak členěn do jednotlivých sekcí, kdy je každá vybavena prefabrikovaným schodištěm T06B a výtahem. S ohledem na atypický půdorys i řešení bytů, bylo „vybavení kuchyně a haly s cílem zajistit výrobu a zabudování vývojových typů kuchyňského zařízení“ svěřeno specialistce na tuto problematiku, Ing. Emanuele Kittrichové z Ústavu bytové a oděvní kultury v Praze. Z řady inovací, zvyšujících standard bydlení, jsou nejpovedenější atriové garsoniéry v podstřeší s výhledem na město a okolní horské panoráma. Hlavní fasádu obrácenou směrem k městu oživují dřevěné mříže a slunolamy vytvářející decentní rastr. Vedle nesporných architektonických hodnot se vyznačuje mimořádně zdařilým urbanistickým zasazením do okolní vilové čtvrti. Lukovité prohnutí sleduje konfiguraci terénu a dům navzdory svým rozměrům nenarušuje ráz této části města. Dobová literatura zde oprávněně oceňuje „pocit lehkosti, vzdušnosti prosluněnosti“, dosažený za pomoci jednoduchých prostředků. Kvalitu domu potvrzuje skutečnost, že patří dodnes mezi vyhledávané místo k bydlení. Jak podotýká Eva Novotná, do budoucna by bylo vhodné uvažovat o památkové ochraně domu, který je mimořádně hodnotnou ukázkou obytného solitéru a „příkladem idealistické vize architektury a bydlení 60. let, podobně jako velkolepé projekty té doby, například Etarea či Domurbia, které se však nikdy nerealizovaly.“