Parková zahrada si dodnes uchovala své charakteristické nepravidelné křivkové, oválné a přímo směrované vycházkové cestní sítě doplněné po vzoru pozdního stylu anglických parků a měšťanských zahrad závěru 19. století působivými kompozicemi skupinek a solitérů vzrostlých stromů a keřů. Důmyslnou práci se stoupajícím lehce svažitým terénem prozrazuje využití tarasů, pohledově se uplatňujících kamenných schodišť, romantizujících stezek, „přírodních“ skalek a dálkových průhledů majících za úkol nejen evokovat rozmanitost parkové zahrady, ale také vyvolat iluzi její prostorové rozlehlosti. V rámci původní struktury dlouhé stoupající pozemkové trati upomíná situování dvou skleníků – horního a dolního – na dodnes patrný přechod dolního okrasného reprezentativního parku v horní samozásobitelskou užitkovou zahradu s někdejší zelinářkou, květinovými záhony a ovocným sadem.