Kenotaf má podobu horizontálního soklu nesoucího sousoší; v centru kompozice je sedící a umírající hraběnka, jež je z jedné strany podpírána svým manželem a z druhé strany se k ní obrací génius smrti. Génius má podobu sličného jinocha s vavřínovým věncem kolem hlavy a obrácenou pochodní, který hraběnku bere za ruku a jemně ji vybízí k odchodu na onen svět. Nad pískovcovým sousoším je v architektonickém rámu osazena mramorová nápisová deska a nad ní alianční znak rodů z Astfeldu a Unwerthu, což celému kenotafu dodává výrazně vertikální proporce. Sousoší lze zařadit do vrcholného období tvorby Václava Prachnera díky jeho formálním kvalitám i zachycení emocí a vzájemných vazeb mezi zobrazenými figurami. Josef Bergler ve svém návrhu otevřeně čerpal z antické sepulkrální tradice, v níž je motiv doprovázení umírající osoby jejími příbuznými, kteří ji předávají do rukou génia smrti, velmi oblíbený. Poučenost antikou je zřejmá i ve stylizaci oděvů a účesů manželského páru. Se zmíněným motivem loučení Prachner pracoval i na svých dalších realizacích – např. na náhrobku Barbory Tiegelové z Lindenkronu na Sázavě. Mentalitě českého venkova bylo zřejmě takovéto vnímání smrti velmi cizí a jeho umístění v interiéru kostela zřejmě místní věřící pobuřovalo, a tak docházelo k opakovanému poškození díla. V roce 1872 byl kenotaf přenesen do exteriéru, na své současné místo.