Lokalita se nachází na mírném návrší Hradisko SZ od soutoku Dyje, Jihlavy a Svratky, přičemž související archeologické doklady minulých lidských aktivit se nacházejí zároveň na jeho pozvolných svazích, kde jsou též evidovány další traťové názvy (např. Neurissen, Zeiselberg, Za tuchnou). V archeologickém záznamu Hradiska u Mušova a jeho okolí se projevily různé etapy vývoje. Jednou z nejvýraznějších jsou evidované úseky nepravidelných a podle lokální geomorfologie koncipovaných průběhů příkopů, které vytvářejí koncentrický systém, a pravděpodobně je lze spojovat s lidskými aktivitami v období únětické kultury. Sídelní aktivity však v jejich rámci doposud doloženy nebyly. Tento druh aktivit obecně je pak doložen s větší intenzitou směrem k prostoru první terasy. Nejvýraznější stopy jsou však na lokalitě evidovány pro dobu římskou, kdy se zde nacházela centrální vojenská báze, poskytující zázemí a logistickou podporu během ofenzivních fází rozsáhlého konfliktu markomanských válek, které probíhaly na barbarských územích s různou intenzitou v letech 172-180 n. l. Z tohoto hlediska Hradisko u Mušova představuje v celoevropském kontextu unikátní lokalitu pro výzkum římsko-germánských interakcí a konfrontací. Doklady stavebních aktivit římského vojska na Hradisku u Mušova se projevují zejména mohutným systémem opevnění, který respektoval lokální výškové poměry a standardizovaný pravoúhlý systém je zřetelný v osové souměrnosti stavebních komplexů a některých evidovaných průběhů příkopů uvnitř opevněné plochy. Vnější systém opevnění se variabilně sestával z jednoho až třech příkopů, přičemž všechny prozkoumané situace indikují typ fossa fastigata, který se vyznačuje tvarem písmene V na kolmém řezu. Nadzemní části opevnění – hradby – pak představují dodnes jediný stavební relikt, který je patrný v lokální geomorfologii zejména v S části návrší. Přestože nejníže položená část vojenské báze směrem k hraně první terasy nad řekou Dyjí (dnes břeh Novomlýnských přehrad) byla zničena v důsledku výstavby rekreační zóny během 60. let 20. století, lze celkový rozsah opevněné plochy rekonstruovat na 33 ha s délkou vnějšího opevnění 2,2 km. V rámci tohoto systému jsou doposud evidovány dva vstupy (brány) a množství pozorovacích věží. Vnitřní zástavba je vzhledem k celkové ploše opevněného areálu prozkoumána v omezené míře. Jediný doklad římské architektury, při jehož stavbě byly využity pálené cihly, představuje tzv. ubytovací komplex, sestávající z lázní a obytné budovy v severovýchodní části plochého návrší. Obě budovy byly vybaveny podpodlažním vytápěním (hypocaustum). Nadzemní části konstrukcí byly podle všeho vystavěny v technice hrázděného zdiva, které bylo příznačné pro počáteční stavební fáze většiny římských vojenských instalací. Dále směrem k jihovýchodu byl prozkoumán tzv. dílenský okrsek, jenž poskytl doklady otopných zařízení a menších nadzemních jednoprostorových sloupových staveb. Během záchranných výzkumů v 90. letech minulého století na terase Neurissen byly kromě dalšího úseku římských opevňovacích struktur s věžemi a bránou nalezeny základy rozměrnější dřevo-hlinité stavby s apsidou o rozměrech 44 x 20 m. Podle paralel z prostředí římské táborové architektury se mohlo jednat o sídlo vysoce postaveného důstojníka. Prostor jihovýchodní části opevněného areálu byl již dříve zasažen rozsáhlejší stavební činností v souvislosti s výstavbou Novomlýnských nádrží, což výrazně limituje možnosti zjištění dalších reliktů římské zástavby v tomto místě. Nicméně se podařilo na okraji tohoto prostoru v rámci záchranných výzkumů v roce 2009 objevit prostorově výrazné stavební relikty budovy, jejíž standardizovaný půdorys lze funkčně interpretovat jako pozůstatky římské vojenské nemocnice (valetudinarium) s rozměry 71 x 42 m. V rámci dlouhodobých výzkumných aktivit byly zároveň získány reprezentativní soubory archeologických movitých nálezů, zejména pak římských militarií, keramiky, mincí a dalších charakteristických předmětů římsko-provinciálního původu. Kromě nepočetných evidencí z průběhu 1. století n. l. a 1. poloviny 2. století n. l. dominantní objem nálezů spadá do 2. poloviny 2. století n. l., tedy rámcově do horizontu markomanských válek.