Projekt sídla Okresního výboru komunistické strany Československa, situovaného mezi ulicemi Arbesovou, Pátovou a Děčínskou vypracoval Otakar Binar z ateliéru SIAL, v této době již opět začleněného do Stavoprojektu Liberec a stavbu provedly Pozemní stavby Liberec. Polyfunkční objekt v sobě zahrnoval tři provozní celky: administrativní šestipodlažní budovu, dvoupodlažní dvoutraktovou společenskou část a dvoupodlažní trojtraktový Dům politické výchovy. Výšková diferenciace jednotlivých částí vycházela z technologie monolitické železobetonové skeletové soustavy. Skelet tvořil příčný železobetonový rámový systém s výplňovým zdivem ve společenské části a v Domu politické výchovy, u administrativní budovy s použitím podélného systému bednění NOE s výplňovým zdivem. V suterénu byly soustředěny sklady, garáže a technické vybavení. V přízemí se nacházela recepce, hovorna, zasedací sály, čekárny a šatny. První, druhé a třetí patro bylo vyhrazeno pro kanceláře OV KSČ a v posledním poschodí se nacházely dvě garsoniéry. Z monoblokově pojatého tělesa budovy ve dvorní části vystupoval elegantní schodišťový rizalit. Obě boční křídla (bývalý společenský sál a Dům politické výchovy) jsou sitovaný na krajích centrální, administrativní budovy. Hlavní průčelí, obrácené do Arbesovy ulice má takřka neofunkcionalistický charakter, kdy na provzdušněném parteru, členěném velkoformátovými okny spočívá kompaktní těleso domu, rytmizované pravidelným rastrem oken. Tento „funkcionalistický“ výraz podtrhoval i ušlechtilý bílý keramický obklad fasád, dnes nahrazený bohužel kontaktním zateplením. S hlavním průčelím kontrastuje dvorní část s hravou skladbou hmot s dominantním motivem schodišťového rizalitu. Původní projekt počítal s mnohem vzdušnější a elegantnější architekturou, nicméně jak vzpomíná sám autor, s ohledem na politické pozadí a funkci stavby musel v mnoha ohledech ustoupit požadavkům strany, mj. i z hlediska bezpečnosti. Jak uvádí Jitka Kubištová, technologií montovaného skeletu se českolipský objekt shodoval s budovou Okresního výboru Komunistické strany Československa a Domu politické výchovy v Rokycanech z let 1974-1977. Na nároží směrem k Děčínské ulici byla dodatečně v roce 1987 vybudována drobná piazzeta se sochou V. I. Lenina od manželů Kodymových. Již zmíněná Jitka Kubištová budovu výstižně definuje jako stavbu, vynikající „stylovým technicismem, mnohapohledovostí, stavebnicovou strukturou a působivou gradací hmot“. Dnes je budova slouží jako Základní umělecká škola a její architektonické řešení negativně poznamenala aplikace kontaktního zateplení.