Rozložitý areál někdejšího PZO Jablonex se nachází nedaleko západního břehu jablonecké přehrady. Stavbu realizovaly Pozemní stavby Liberec podle projektu Státního ústavu pro projektování staveb lehkého průmyslu Centroprojekt Gottwaldov. Úvodní projekt, zpracovaný Miroslavem Drofou pochází z června 1957 a na stavbě byla poprvé užita normalizovaná sada bednění typu Centroprojekt a ke slavnostnímu otevření areálu došlo v roce 1962. Recepce zlínské architektury souvisí s centralizací stavebnictví, která umožnila rozšíření zlínských metod a postupů v rámci celého Československa. Areál se skládá ze šesti objektů a doba vzniku se podepsala v celkové kompozici evokující Cour d'honneur. Součástí velkoryse pojaté vstupní partie je i umělecká výzdoba v podobě soch Slavoje Nejdla, symbolizujících perle. Střední partie je zdůrazněná třemi navazujícími moduly, lícujícími se vstupním schodištěm o šířce tří travé, krytým stříškou. Ze středního, administrativního objektu vede spojovací krček do přízemní haly balíren. Na tu ze severní strany a jižní strany navazují dva čtyřpodlažní sklady. Interiéry byly částečně ovlivněny doznívající socialistickým realismem, což se projevilo např. v obkladech sloupů a stěn z umělého mramoru, či zdobném mnohoramenným lustrem ve vstupní hale. Pozoruhodné vitráže ve vstupní hale Oheň a sklo I a II o rozměrech 160x 260 cm vytvořili sklářští výtvarníci Stanislav Libenský a Jaroslava Brychtová. V interiérech salónků se pak již ke slovu hlásil tzv. bruselský styl, který se projevil ve stylovém mobiliáři a pastelové výmalbě. Tehdejší ředitel Jablonexu zhodnotil stavbu slovy: „Nová budova byla stavěna i proto, aby svým zjevem a vybavením co nejlépe reprezentovala v očích zahraničních hostů práci českých rukou a kvalitu české práce, celý smysl našeho zřízení, aby byla důkazem kulturní a technické vyspělosti naší socialistické republiky. Jak samotná stavba, tak i vnitřní zařízení jsou výrazem nejvyšší vkusnosti stavební a interierní. Světlé a prostorné haly balíren ostře kontrastují s přestárlými a tmavými prostorami starých provozoven.“ Architekt Miroslav Drofa (25. 10. 1908 Všehrdy - 1. 5. 1984 Zlín) se narodil ve Všehrdech u Plzně. Po ukončení studií na Vyšší stavební průmyslové škole v Plzni v roce 1928 nastoupil do stavebního oddělení firmy Baťa ve Zlíně jako konstruktér a rozpočtář. Zde se přes návrhy rodinných domlů dostal postupně k projektům občanského vybavení a průmyslových staveb pro koncern Baťa u nás i v zahraničí. Jak podotýká Jaroslav Hošek „strohý ekonomický tlak se stal zcela překvapivě nejspolehlivější zárukou jednotnosti a čistoty architektonického výrazu. Kategorický požadavek variabilního využití všech objektů přivedl na svět jednotný konstrukční systém, umožňující při vysoké výrobní racionalizaci jedinečné, morálně téměř nestárnoucí urbanistické skladby a současně přispěl ke zrodu nových urbanistických kvalit, k onomu šťastnému spojení zeleně s volně stojícími objekty, s otevřenými pohledy na straně s přirozenou zelení.“ Po druhé světové válce se v roce 1945 transformovalo stavební oddělení firmy Baťa do nástupnické organizace Stavosvit a v roce 1952 do firmy Centroprojekt. Drofa se snažil navazovat na předválečnou tvorbu a věnoval se v této době návrhům obytných staveb pro Zlín, kde je mj. autorem prvních realizací věžových činžovních domů u nás a také oblasti průmyslových staveb. Jeho tvorba se vyznačuje racionálním přístupem k prostorovému, dispozičnímu a konstrukčnímu řešení staveb a „ušlechtilým výtvarným projevem bez módních a dobových výkyvů“, přičemž zároveň patřil k zastáncům typizace v architektuře, což dokládají i jeho vlastní slova. „Typizace a unifikace? Sám jsem prožil většinu svého pracovního života v přísném režimu ovládaném tvrdou, někdy až přehnanou typizací. Když po mnoho let mohu pozorovat kolem sebe výsledky tehdejší práce, jsem stále více přesvědčen o velkém přínosu, který typizace přináší do tvorby životního prostředí. Dokonce si myslím, že jednotu výrazu životního prostředí si není možno představit bez určité formy unifikace a typizace. Samozřejmě je zde nebezpečí nesprávného, nebo necitlivého zneužití těchto metod. I to znám z vlastní praxe.“