Kontextuální přístavby areálu firmy Lasvit s valbovou střechou, které se však neobrací k přežitému, sterilnímu historizujícímu výrazu, příznačnému např. pro populární „neoroubenky“, ale zachovávají hmotu, parcelaci a výškovou hladinu okolní zástavby. Skleněný dům s transparentním pláštěm se odvolává na zdejší sklářské tradice a zároveň šablonami z kaleného skla, speciálně vyrobenými Lasvitem pro tuto stavbu, na zdejší lidovou architekturu, což podtrhuje i jejich „břidlicová“ textura. V interiéru je pak nesmírně působivý kontrast organicky utvářeného skeletu s přísnými formami vnějšího pláště. Dům je tak slovy autorů pojat jako pomyslná lucerna, jež má být symbolem znovuzrození sklářství v regionu. Pendantem Skleněného domu je pak provozní budova, obložená antracitovými vláknocementovými šablonami, tedy opět materiálem příznačným pro širší oblast severních Čech. Z exteriéru poměrně drobný objekt překvapí návštěvníka svou prostorovou velkorysostí (část domu je zahloubena pod zem), ale i prostorovou variabilitou. V současné době je dům využíván pro kompletaci rozměrných svítidel a jejich prezentaci klientům, tudíž disponuje i dvojicí jeřábů, ale zároveň je kdykoliv možná jeho transformace např. pro kancelářský provoz. Samotné historické domy čp. 170 a 171 pak prošly poměrně pietní obnovou, kdy se autoři snažili maximálně využít jejich historický potenciál. Byť s ohledem na provozní potřeby došlo k úpravám interiérů, objevuje se zde celá řada nenápadných, leč nápaditých aluzí na původní stav. Ať už to je šedá výmalba původní černé kuchyně, využívané jako kuchyňky, nebo různá skladba podlahy, dokumentující historický vývoj objektu, to vše vzorně podloženo stavebně-historickým průzkumem. Zachovány tak zůstaly litinové sloupy, kolíčky sloužící k uchycení hliněných omítek a uplatňují se především tradiční materiály jako dřevo, či cihelné dlažby (tzv. topinky) v suterénu. Rovněž v dnešní době tolik aktuální a populární využití podkroví se autoři zhostili se ctí, neboť rekonstruovaný prostor je pojat skutečně jako půda, do které je vložen kancelářský provoz, pojatý jako členitý a byť to může znít jako protimluv, intimní open space. Celkový dojem z komplexu pak umocňují atypická svítidla, dodaná přímo Lasvitem, a ve vstupním vestibulu dvojice vitráží Oheň a sklo od koryfejů české sklářské plastiky, Stanislava Libeňského a Jaroslavy Brychtové. Z památkového hlediska pomyslnou pihu na kráse představuje absence nátěru na dveřích, či hliněných omítek na vnitřních roubených příčkách, evokující chalupářskou obsesi v „čistém“ dřevu.